Dnes je výročí 100 let od vzniku první republiky. 100 let příběhů, 100 let lidských proměn, snů, dospívání, 100 let lidských životů. Čím to, že zrovna já zde teď žiji? Kolik lidí mělo podíl na vybudování mé vlasti? Jaké úsilí stálo za mým "DNES"? 

V rámci mé báječné kariéry, kdy jsem se během jednoho týdne vypracovala ze studentky vyhoštěné vlastním mateřským oborem a zcela opuštěné a odříznuté od své milované univerzity až na váženou pečovatelku města Brna, mám tu čest seznamovat se s neuvěřitelně inspirativními lidmi žijícími zde v České republice, přímo mezi námi. Navštěvuji je v jejich domácnostech a pomáhám jim s tím, co zrovna potřebují. Na základě jednoho takového setkání jsem se rozhodla občas si něco z těchto návštěv poznamenat... Protože právě tahle generace ještě zažila první republiku, právě tahle generace "to držela a teď je to už na nás" jak povídala ta kouzelná babička Ruimanová. "A vy to teď musíte držet, vy mladí. Já, já už se na vás budu dívat z nebíčka a budu si říkat: 'Dobře si to ta panenka zapamatovala, nezapomněla na to.' A budu z toho mít radost. A řekněte to i ostatním. Teď už je to na vás..."

Moje první setkání s ní bylo trochu plné očekávání a trochu plné strachu, že budu zklamána. Bylo to na začátku mé pečovatelské služby, kdy jsem pouze doprovázela některé pracovnice a dívala se, co a jak budu za pár dní sama dělat. Kolegyně mi ten den řekla, že jdeme za milou pohádkovou babičkou s bílými vlasy a hlubokýma očima a já jsem po předchozích zkušenostech nevěděla, jestli se mám těšit, nebo raději ne. Někteří lidé zkrátka svou náladou prosvětlí celý den, jiným to světlo musí přinášet druzí. Nuž tedy nejen, že všechno o pohádkové babičce byla pravda, tato žena svým zjevem vyzařovala svůj obsah, svou duši. Byla tak smířená sama se sebou, tak vyrovnaná s bolestmi stáří, tak spokojená se svým životem…

Naše první společná vycházka vedla do pár set metrů vzdáleného parčíku, ale zabrala nám celou jednu hodinu. Během cesty jsme se každých zhruba deset kroků zastavovali, aby moje nová přítelkyně nabrala dech. Přesto měla pořád úsměv na tváři a když potkala svou sousedku, odpověděla jí na otázku, jak se má, vesele: "Nemůžu si stěžovat. To zdravíčko mi ještě slouží, no opravdu, nemůžu si stěžovat."

Když jsem přišla další den připravená na další procházku, seděla bábinka v kuchyni za stolem a slovy "Dneska mě bolí nožky, my jsme toho tolik pochodili. Opravdu, my jsme byli tam a tam a já už jsem celá nachozená..." mě přesvědčila, že přece jednou neuškodí, když si místo hodinového výletu jen trošku popovídáme. "Sedněte si tady naproti mně a něco si povíme," zazářily jí šibalsky oči. V minulých letech pracovala s mladými a nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že to na člověku zanechá stopy. Stopy mladistvého myšlení a svěžího pohledu. "Vy jste taková hodná holčička... vy byste ani nemohla dělat nic jiného, než být dobrá, má panenko. My jsme se snažili, pracovali, jak to šlo, ale teď už musíte vy... stačí jen chtít, víte, má panenko? Někdy se nám nechce. Ale je to potřeba. Prostě chtít a pak už to půjde. Ale nepouštějte to, musíte to držet a nepouštět. Ne cizincům, ale v první řadě vám ať se tady dobře žije. A řekněte to i ostatním mladým lidem, ano?" "Ano."

Tak proto.