Za chvíli to bude měsíc, co jsem se rozloučila s mou milou bábinkou, paní Rašterovou. Zemřela tak (nejen pro mě) nečekaně, že jsem ani nestihla dopsat článeček o mých zážitcích s ní. Ale protože by mi bylo líto, kdyby nějaká hloupá smrt byla překážkou pro to, abyste se s ní mohli seznámit, rozhodla jsem se článek dopsat.

Paní Rašterová byla za mlada veliká sportovkyně a taky divadelní ochotnice. Zjistila jsem to od jiné starší dámy, kterou také navštěvuji. Při dalším setkání s bábuš Rašterovou říkám: "Vy jste prý dřív hrála divadlo! Co jste hrála? A jaké to bylo?" "Ano, ano... hráli jsme takové to..." Nemohla si vzpomenout, ale díky určitým nápovědám, které při vzpomínání naznačila, jsme se dostali k tomu, že hráli Slovácko sa nesúdí a ona měla roli vtipné tetičky, která tam tak postávala a všem radila a všichni se tomu smáli.

Nevím, jestli ji divadlo ovlivnilo tak, že jí do posledních dní zůstaly vždy po ruce nějaké vtipné hlášky, nebo byla taková veselá odjakživa a právě proto se dala na ochotnické hraní. Každopádně jsem si ty komické poznámky začala (sice trochu pozdě ale přece) zapisovat.

Přijdu do pokoje a zahlaholím: "Dobré ráno, paní Rašterová, tak jdeme vstávat a umývat se, ano?"
A jako odpověď mi zazní: "Ano, krásná panno!"

Když jsem ji potom umývala a natírala spoustou různých mastiček, projevovala svou vděčnost tím, že začala mile komolit mé jméno: "Martičko, Martičko, Marti, Marti, Marťulínku, Marťulililililililínku!" A myslela jsem že lililili...neskončí :D

Následná snídaně probíhala velice pomalu a po malinkých kouscích rohlíku máčených v kávě. Když byl hlad a nebo jsme se zapovídali, snědla paní Rašterová všechno. Jindy bylo zapotřebí přesvědčování a smlouvání, aby snědla aspoň něco. Paní Rašterová, když šlo jídlo zrovna hladce do žaludku, měla čas občas si ze mě utahovat:

Já: "Dáme ještě jeden kousek?"
Paní Rašterová: "Ano… teda vlastně nevím, ještě se musím rozmyslet!"

Léky, to byla jiná.

Já: "Ještě léky vám musím dát, ano?"
Paní Rašterová: "Jo léky, no tak to se mě ani neptejte, to se musí! Žádný sraní, mladá paní!"

Jiný den o sobě začala prohlašovat: "Maminko, já su tvoje miminko! Ja su malé miminko. Já su staré miminko." Vzniklo to tak, že jsem ji chtěla nějak rozveselit a ukazovala jsem jí vzory na polštáři. Musela jsem jí však dát polštář přímo před oči, protože dál neviděla.

Paní Rašterová: "Nic nevidím. Tady nějaké kolečka - jako kvitecka to vypadá!"
Já: "Ano, jsou to kvitecka!"
Paní Rašterová: "A co bych ještě měla vidět? Vidím tatínka. Tatínečka mého milovaneho. Tati, tati,... mami, maminko…" V tu chvíli jsem si začala myslet, že je na odchodu z tohoto světa, ale ona do toho začala vesele: "Maminko, já su tvoje miminko!"

To, že jím a jídlo mi pohodlně klouže do krku... to je malý zázrak.
To, že mám vlastní zuby a nemusím si sousta rozpouštět v kávě... to je malý zázrak.
To, že nemusís denně spořádat deset až patnáct léků... to je malý zázrak.
To, že vidím na vzdálenost větší než 30 centimetrů... to je malý zázrak.
To, že mě nic nebolí... to je malý zázrak.

Díky za ty nepatrné zázraky!