Pokračování o paní Ruimandové :)


Tahle supr čupr bábinka mě pokaždé něčím překvapila. To si tak jednoho dne přijdu jako obvykle do jejího bytu a už ode dveří volám: “Paní Ruimandová, uz jsem tady!” a paní Ruimandová nikde. Přemýšlím, rozhlížím se a najednou si toho všimnu: na konci malé chodbičky, na malém štokrleti stojí jen tak nalehko v kalhotkách a halence paní Ruimandová a vyhlíží mě z okna. “Jé, paní Ruimandová, Vy mě vyhlížíte!” “Ano, ale nikde Vás nevidím.” odpovídá mi stále se z okna vyklánějící babička. “Já jsem tady!” “Ale já Vás stále nevidím!” “Ale tady jsem...” a došlo mi, že jinak než poklepáním na babiččino rameno, se konce našeho vzájemného hledání nedobereme. “Půjdeme spolu na procházku,” zahlaholím a v duchu počítám, kolik času nám zabere najít kalhoty, ponožky, svetr, kabátek a boty a všechno si to obléct. To ještě netuším, že budeme muset v kuchyni podstoupit proceduru vzpomínání, jestli ty léky, které leží na talířku na stole jsou nachystané na zítra, nebo si je paní Ruimandová zapomněla rano vzít. “To já se pak zeptám syna, jestli jsem si ty léky dala, on tady ráno byl...” “Tak mu zavoláme rovnou,” chytám se vidiny rychlého a efektivního řešení. “To ne, to já tak nevolám kvůli nějakým zbytečnostem. Dneska všichni volají každý prd... a musí se to teď hned vyřešit...” Musela jsem jí dát za pravdu, když jsem si sáhla do svědomí a vybavila si množství mých ne úplně nejdůležitějších telefonátů. Nakonec jsme problém jménem léky vyřešili v poslední době velice oblíbeným způsobem, tzv. OdložToNaCoNejpozději. Strategicky jsme tedy následující termín zabývání se tímto problémem stanovili na dobu “po procházce” a začali se soustředit na oblékání.

Paní Ruimandová si uvědomila, že už je poledne a trochu zahanbeně přiznala: “Podívejte, já jsem se ani nestačila obléct. Já su tady celá nahulatá. Já tady od rána pobíhám!" V duchu jsem se pobaveně usmála, když jsem si vybavila tempo naší nejrychlejší chůze na procházce a představila si tuhle roztomilou korpulentní ženu, jak po bytě dle svých slov pobíhá. Ona však, zatímco jsme hledali kalhoty, vážně pokračovala ve svém přiznání: "Já su taková nepořádná. Kdybyste se ptali, kdo je roztržitý a nepořádný, hlásím se oběma rukama!"

Už už vypadalo, že se procházka z důvodu nenalezení vhodného oděvu odloží na neurčito. Naštěstí jsme našli kalhoty na pohovce v obýváku. Chtěla jsem té bábince pomoct, ale ona razantně odmítla. "Mně dcera chtěla někoho objednat, aby mi pomáhal se oblékat. Ale já jsem nechtěla. To si přece zvládnu sama. Takže mi nemůžete pomoct. To bychom si pak musely vymýšlet a to já nedělám."

A tak se z hodinové vycházky ukrojil další kus času, což ale ve výsledku nevadilo. Stačilo totiž, že jsme obešly tři domy, zastavily se v parčíku a chvilku pozorovaly větve stromů povívající v lehkém vánku. Paní Ruimandová byla nadmíru spokojená a zadýchaná i tak. A i při tom všem mi stačila předat další svá "moudra časem vyleštěná", ale o tom zas jindy.