K téhle duchem neuvěřitelně mladé dámě jsem nikdy nemohla trefit na poprvé. První samostatná cesta se neobešla bez volání na služební telefon, aby mi poradili, kde to jsem a kam že to mám jít. Při druhé cestě jsem si vzpomněla na moudrá slova paní Ruimandové (z první kapitoly) o zbytečných telefonátech, čtvrt jsem hodiny poctivě hledala a nalezla, a další den jsem se pojistila aplikací HereWeGo v mobilu. Bohužel, když jsem už konečně dva dny po sobě zvládla k paní Antonové nezabloudit, převelily mě vyšší sféry jinam.

Každopádně jsem i za ten týden a něco stačila pochytit od paní Antonové ledacos. A každým dnem stoupal (a dodnes stoupat nepřestal) můj obdiv k této ženě.

Dennodenně vstává ráno v půl osmé a podniká hodinovou túru do koupelny a zpět, což se v jejím podání zcela určitě náročností vyrovná tvrdému olympijskému tréninku. Ten začíná spolu s mým příchodem. Paní Antonová ještě leží v posteli a poslouchá rádio, aby měla přehled o tom, co se děje, nebo si pouští namluvenou nějakou klasiku jako např. Tři mušketýři. "Dobré ráno, paní Antonová, začíná ranní procedura!" Babička vypíná radio a tím startuje svůj ranní sportovní výkon. Jako první zahajovací cvik byl vybrán vztyk z postele. Aspoň 20 kalorií. V krátké pauze mezi cvikem 'vztyk z postele' a tréninkem na olympijskou disciplínu 'chůze ke schodům na 10 m' pomáhám s oblečením županu. Po zvládnutí 'chůze ke schodům na 10 m' přichází nejtěžší část: 'chůze do schodů'. Aktivita se rovná spotřebě minimálně 50 kalorií. Je třeba dát si alespoň dvakrát pauzu a vydechnout. Přesto je to stále úctyhodný výkon. Tento cvik není jen náročný, je i nebezpečný, proto je zapotřebí někoho, kdo bude sportovce celou dobu jistit a nespustí z něj oči. Kráčím tedy s rozpřaženými pažemi a s očima na stopkách za paní Antonovou. Druhá obtížná část výcviku se odehrává v koupelně. Cviky 'do vany' a 'z vany' by mohly spotřebovat dohromady 40 kalorií. Koupel probíhá netradičně během tréninku. Ušetří se tak čas. Následuje 'chůze ze schodů'. Někdy stačí jedna pauza, stále je však potřeba bedlivého jištění. Nakonec ještě 'chůze k posteli na 10 m' a dle situace několik 'sedostojů' na posteli či na židli, podle toho, jestli se fénuje a češe hlava, nebo se jen natírá a poté obléká celé tělo.

Během tohoto neuvěřitelného výkonu mi paní Antonová stačí předat nespočet mouder a neutuchajícího optimismu, z nichž si pamatuju dvě. "Já, když jsem vyšla základní školu, tak byla válka a vysoké školy byly zavřené! Tak jsem pak šla na ekonomku. Ale osud mě zavál, to bych nikdy neřekla, na to učiliště." Tam paní Antonová pracovala s mladými, což na ní nepochybně zanechalo stopy neustálé mladistvosti. Víte, ale vy máte dnes možností! Rozhlédněte se po životě a vyberte si to nejlepší!"

A po cestě do schodů, když jsem jí zrovna říkala něco o své škole: "Mluvte pomalu, vy tak hezky mluvíte, to by byla škoda, kdybych vám nerozuměla." Aha, není důležité, kolik toho řeknu, ale kolik toho druhý člověk bude schopen slyšet a rozumět. 


To, že můžu chodit a běhat jak a kdy se mi zachce... to je malý zázrak.
To, že se můžu sama okoupat a umýt si hlavu... to je malý zázrak.


 

Na myšlenku takovéhoto pojetí článku mě přivedla sama paní Antonová, když občas prohlásila: "To je tělocvik! Vidíte, ani nepotřebuju chodit do posilovny."