Vysoká škola života, to je jiný level. “Na klasické výšce si mladý člověk narve do hlavy milion a půl informací, pak jde na zkoušku a tam je vyblije,” prohlásila trochu drsně moje kolegyně z oboru a já nemůžu než souhlasit. Někdy člověk přemýšlí, nakolik je to opravdu nutné a nakolik mu to stojí za to. A někdy to za to zkrátka nestojí.

Z klasické výšky jsem byla vyhoštěna, životní vysoká (překlad: práce pečovatelky) mě přinutila přemýšlet trochu jinak. Její styl je holt trochu víc přímočarý, intuitivní a praktický. Přijímací testy na tuto školu nespočívají v nějakých ohraných TSP, z nichž je naprosto nemožné zjistit jakýkoli zájem o dané studium a už vůbec nelze rozpoznat nějaké vlohy potřebné k onomu konkrétnímu oboru. Zkoušky pro přijetí na Vysokou školu Martina života Brno byly vstupním pohovorem, imatrikulací i zahájením výuky v jednom. Zahrnovaly vstupní test, jež ověřoval především schopnost rychle se zorientovat v neznámém bytě, najít smeták a prachovku a do toho vesele udržovat komunikaci s vyučujícím (rozuměj s člověkem, o něhož pečuji, tedy s klientem). Následně test prostorové představivosti - seskladej ze zadaných součástek funkční vysavač; a test logického myšlení - Jak efektivně využiješ mop, který jsi v životě neviděla a nemáš paru, jak funguje? Na závěr ještě krátkodobá paměť - při stirani si zapamatuj vstupní polohu nábytku; a kritické myšlení - nenech se vyprovokovat psem, který při vysávání pronásleduje nástavec vysavače a kouše do něj.

Testem jsem s malými nápovědami prošla i díky skvělým profesorům paní a panu Chudílkovým, jimž tímto děkuji. Paní Chudílková se sice nedožila těch velkých úspěchů v mém kariérním životě (jako např. když jsem byla povýšena na zametačku listí - o tom třeba nekdy příště), přesto věřím, že ještě teď se na mě z nebe usmívá.

 

Nikdy nevíme, co se můžem přiučit a k čemu se nám to jednou bude hodit.