Zápisek z 6. 12. 2018 (no ok, tak to občas úplně nestíhám začerstva, no)

Dneska jsem zaslechla v rádiu, že je mezinárodní den spánku. Tak asi proto se mi nechtělo vstávat před sedmou a jít do práce. Hm. Ale přemohla jsem se (nebo mě přemohl budík) a vyrazila jsem pečovat o mou milou babičku olympioničku - paní Antonovou (z kapitoly páté ;) ).

Mojí bábince se taky nechtělo vstávat, ale jakoby si toho sama ani nevšimla. Ještě chvilku poslouchala nějakou naučnou historickou nahrávku a za okamžik už nastupovala svůj každodenní olympijský trénink začínající vstáním z postele.

Dnes jsme ale paralelně s tréninkem podnikly vzpomínkovou cestu po starých Židenicích. Začalo to nějakým nedopatřením se zmínkou o válce. "To víte, zemřeli mi tam oba rodiče. Tady kousek od tohoto domu byl takový barák, kam se chodili schovávat lidé z celé ulice. A jednou, jednou tam spadla bomba a oba mí rodiče tam zůstali. Nebylo to lehké, ale takový je život." Tečka. Víc se k tomu nevracela. (Cítila jsem se tak trapně, když jsem si uvědomila, jak umím vyprávět o všem, co mě trápí a co se mi v životě nedaří...)

Mezitím už ale moje babička sportovkyně odcestovala z Židenic do Líšně napříč desetiletími a rozpomínala si na všelijaké drobnosti. "To víte Líšeň a Vinohrady - tam byly dřív pole! A když se stavil ten katolický kostel v Židenicích, tak tam je to do teď vidět, jak je to z kopce. A tam jsme chodili sáňkovat. A taky tam u kasáren byl vojenský prostor, ale co se tam dělo a jak to tam vypadalo, to já nevím, my jsme tam nesměli. No jak se to tady změnilo za tu dobu. Já už bych snad ani netrefila k nám domů!"

Ale to víte, že by trefila. Paní Antonínová mi byla schopná popsat ulici, kde bydlím a nejbližší náměstí a okolní ulice a budovy, že bych to tak sama nedokázala (jak jsem se zmiňovala v páté kapitole - za tu dobu, co zde bydlím a navštěvuji paní Antonovou, mám neustále problémy s orientací a hledáním jejího domu, třebaže už bych to měla znát zpaměti).

Trénink nám zase uběhl jako voda. Já jsem se snažila pamatovat si všechna vzácná a časem tříbená moudra i historické poznámky a hlava mi z toho třeštila a paní Antonová se mě do toho všeho vyptávala na moje zkoušky ve škole a státnice. A bylo vidět, že si naprosto přesně pamatuje, o čem jsme se kdy spolu bavily. Zmožená různými rozměry vzájemné komunikace a znechucená mou - ve srovnání s touto bystrou ženou - těžce zlenivělou pamětí jsem se snažila alespoň nezapomenout na důležité úkony naší denní procedury, jež se chýlila ke konci.

"Teda vy se máte, že nemusíte do té zimy venku," prohodím napůl na rozloučenou. "Ale víte, jak bych chtěla? Co bych za to dala, kdybych se mohla takhle projít. Budte ráda, že můžete!" "Tak to je mega pravda! Dobře, budu ráda!"

Opět dopadena při činu: nevděčnost za přítomný okamžik.
Napravím: Děkuju. Za to, že můžu vyrazit do zimy. I když se mi nechce.