Pan a paní Žídkovi: Manželé, kteří si slíbili lásku a úctu a věrnost před půl stoletím a kteří se na to doteď nevybodli.

Paní měla zdraví chatrnější, nohy už jí tolik neslouží a tělo postupně vypovídá službu. A tak tomu museli uzpůsobit bydlení i svůj životní styl. Postel nemocné stařenky je v největším pokoji (v bývalém obýváku) a hned u něj jsou stolky s obvazy, tzv. "židlička potřeby" čili pokojové WC a vozíček, na kterém může být babička převážena po bytě. V koupelně je pro vozíček připravený nájezd a pro bábinku židlička ve sprchovém koutě. Všechno potřebné je po ruce a nikde žádné zbytečnosti.

Ačkoli tomuto páru přichází denně na pomoc pečovatelky a ošetřovatelky, muž pravidelně chystá své manželce snídani a se vším jí pomáhá, přestože mi na konci návštěvy sám říká: “To víte, mně už samotnému to zdraví neslouží, nohy mě bolí, ale kdo by se o bábu postaral?”

"Bába" je trochu vystrašená, protože jsem u nich poprvé a ona úplně nedůvěřuje mým řidičským a jiným potřebným schopnostem (mám totiž odvézt stařenku do koupelny, pomoci jí s koupelí a pak ji převézt zase zpět). Její manžel je však naprostý pohodář a svými vtípky ženu uklidňuje. Ptá se mě: "Máte řidičák?" "Ano." "No tak jedém! A ty se neboj, bábo." Celou dobu panuje veselá nálada a mě mrzí, že si všechny komické situace a vtipné poznámky z tohoto setkání nedokážu zapamatovat. Každopádně díky za obří optimismus! ;)