Některé lidi zkrátka podezírám z toho, že sem na Zem přilétli z jiné planety, jen tak si odskočit a zestárnout a svůj předchozí nekonečný život ve Vesmíru proměnit v kousek úsměvu na rtech, v šibalský záblesk v očích. Tito lidé, zdá se mi, měli rozhodně těžší a nepohodlnější život, než já teď. Mnozí nemohli studovat to, co chtěli, nemohli si vybrat, čím se budou živit. Spoustu věcí museli překousnout a přetrpět. A přesto v jejich tvářích není zapsaná zášť ani vyrytý hněv.

Jednoho takovéhoto mimozemského muže jsem potkala při roznášení obědů kteréhosi sychravého dne. Onomu dědáčkovi už rozum neslouží, musí se mu zamykat byt, aby z něj neodešel, protože by se neuměl vrátit. Zkrátka už neví, kde bydlí a nejspíš si nepamatuje ani vlastní jméno. Ale když jsem mu přinesla oběd v nosiči a popřála mu dobrou chuť a on mi odpověděl, měla jsem u srdce zvláštní pocit. Přesně takový, jaký jsem popisovala na začátku - jakoby měl ten pán v očích už záblesk jiného světa.

Jiná žena mě vždy vidí z okna a když přicházím, už je připravená podat mi na výměnu nosič. (U nás to tak funguje - předám bábinkám a dědečkům nosič s jídlem a výměnou dostanu prázdný, do kterého se pak chystá jídlo další den.) Když její sousedka musela odjet a neměl by mi kdo nosič vyměnit, probíhalo předání právě přes ni. Předala jsem jí její oběd a chtěla si vzít dva nosiče - jeden sousedky a jeden její. Ona si však všimla, že nesu další oběd do čtvrtého patra a tak říká: “Já tady na vás počkám, abyste to nemusela nosit s sebou nahoru a dolů.”

A další bábinka stačí poznamenat: “Pan řidič dneska nepřijde? On je takový milý… Ale to vy jste taky, nemyslete si!” Jinde zas mají nachystaný magnetek - motýlka, jako malou pozornost za naše denní služby.


 

Je to o drobnostech - úsměv, veselé slovo, malý dáreček, laskavost. Celý život se skládá z těchto drobností.