Člověk má v hlavě vlastní svět a vůbec nechápe, že ti ostatní ve svých hlavách mohou mít zase zcela odlišný svět. Proto pak napíše skoro deset článků ze svého světa, než si uvědomí, že by některé patřičnosti toho svého světa mohl lépe vysvětlit a popsat, aby to všichni cizinci z jiných světů pochopiti mohli.

Tak pro vás mimozemšťany, kteří jste přistáli na mé planetce, a chcete ji poznat lépe, zvlášť v oblasti toho jedinečného ostrova jménem Pečovatelství:

1. Ranní rituál
To si tak ráno vstanu, pěkně v šest, a řeknu si, že mám ještě čas. Zavřu jedno oko. Najednou je půl sedmé. Popadnu batoh obsahující gumové rukavice, návleky na boty, "pečovatelský deníček", složku na peníze, kapesníky a knížku. Hrábnu do ledničky pro nějaké ovoce a jogurt, z kredence si vytahuju lžičku a někde po cestě naberu práznou pet flašku (ok, kvůli ekologii je čas přesedlat na drink-itku ;) ). Vybíhám z domu, za šest a půl minuty (když je zelená na přechodech tak i za pět minut) se ocitám u dveří Pečovatelského střediska, odemykám, chodbou k výtahu a aha, už mi ujel. Volím schody a za chvíli už - za současného vytahování snídaně z batohu - vydýchávám a rozhlížím se po místnosti. Všechny pečovatelky zde již dávno sedí, povídají si a čekají na sociální pracovnici Naďu, která nám přijde rozdat úkoly na dnešní den.

2. Rozdělení práce
Dojídám rohlík a když vidím přicházet paní Naďu, vytahuju z batohu "Pečovatelský deníček návštěviček", do něhož si zapisuju plán na den. A už to lítá, Ternerová, Sláva, Nováková, Horák, Hegnerová, Nemělová, a vy máte Mašková, Leisnerová, Tichá, Veselská, Dubčáková, u Chudílků jen nákup, vy zas Rašterová, Vegerová, Drobná, Hartová, pak se stavíte tady na středisku a potom Ruimanová. Ani se nestačím divit a už odcházím se seznamem těch mých báječných bábinek a dědáčků, které za dnešek obejdu. Po cestě si napustím vodu do flašky a zapomenu si doplnit gumové rukavice, které používám na úklid a při některých hygienických úkonech.

3. Hurá do terénu
Čekám na šalinu a přemýšlím, jak vyřešit problém s nedostatkem gumových rukavic. Přijíždí šalina. Sedám si a vytahuju učení. Za tři měsíce mám opravu státnic, takže je načase začít na tom pracovat. Ne že bych se byla schopná na to zcela soustředit, ale aspoň to nějak vstřebám. Hluboce hloubám nad tím skvělým čtivem. Ze spánku nad učením mě vytrhuje název zastávky, na které bych měla vystoupit. Popadnu batoh a běžím k paní Rašterové. Prohodím s její dcerou o rodokmenech, pak s paní Rašterovou zmáknem základní hygienu, namažem, nasnídáme a dobrá hodinka je za náma. Běžím na další spoj, přejezd k paní Vegerové, taky úžasná žena, skočím jí na nákup a vylít vodu ze sklepa. Pak povzpomínáme na jejího úžasného manžela, o jejich manželství by se měl napsat román. Zase přejezd, na zastávce zbaštím müsli tyčku a mandarinku, v autobuse ještě ujídám hrozny. Paní Drobná už mě očekává s připraveným uklízecím seznamem. Vysávání, stírání a vytírání a už zas frčím dál. Mou bábušku Hartovou musím k procházce vždy přesvědčovat, ale nakonec to stojí za to - obejdem dětské hřiště, vyzkoušíme všechny atrakce (tedy já vyzkouším všechny atrakce), paní Hartová se tomu směje a posílá mě ještě na houpačku. Pak tedy na středisko - i to vypisování papírů je někdy potřeba - a hurá k mé oblíbené paní Ruimanové (z kapitoly první - fakt stojí za přečtení ;) ). Tedy všechny bábinky jsou moje oblíbené. Jen zážitky s několika z nich jsou zkrátka intenzivnější.

4. Konec dobrý, všechno dobré
Plná zážitků a myšlenek, které opravdu nechcu zapomenout, se vracím na byt a ještě při večeřoobědu vstřebávám dnešek... Můžu bezbolestně polykat, můžu si sama uvařit, co chcu, můžu si jít zacvičit, můžu (i když někdy spíš musím) běhat, kdy se mi zachce. To oni už nemůžou, nemají, nezvládají. A přesto mě dokážou neuvěřitelně obohacovat. 


 

Většinu těch vytříbených a hlavně léty prověřených myšlenek asi stejně zapomenu, ale to důležité zůstává. Ti lidé se na mě těší a mají mě rádi a já mám ráda je. A tyhle chvilky se mi vrývají do srdce. Díky za to.