Tahle princezna byla (jako všechny tyhle princezny) velice talentovaná. Konkrétně jí šel zpěv, a taky tanec, hra na klavír a housle i divadlo. A to ji neuvěřitelně bavilo! Nejvíce tedy ten zpěv. Jenže v královské rodině se již po staletí předávala tradice krasojízdy na koni. Všichni potomci ať už mužského či ženského pohlaví, žili tímto koníčkem. Proto tak žila i naše Snílenka. Nebyla v krasojízdě nijak vyjímečná, ale celkem ji to bavilo. Když měla čas a chuť, tak si vesele zpívala, tančila, hrála na klavír a housle a hrála si se sourozenci divadlo. Ale jen tak pro sebe. Vlastně ji to ohromně moc bavilo - mnohem víc, než krasojízda -, ale nepřiznala si to. Sama si tajně snila o tom, jak se stane zpěvačkou a jak bude skládat písničky a zpívat a hrát lidem pro radost a k tomu bude všechny bavit veselými divadelními představeními. Ale nikdy to nikomu neřekla. Dělala to, co bylo potřeba, učila se, jako každá správná princezna, šít a plést a žonglovat s klubky a chovat se vybraně. A především stále trénovala krasojízdu. Jistě, že ve volných chvílích skládala písničky na rodinné oslavy a všichni říkali, jak je šikovná a talentovaná, ale ona tomu nepřikládala žádnou váhu. A v zámeckém sboru dostávala vždycky hlavní sólo, ale říkala si, že je to náhoda. Snílenka si žila spokojeně a ostatní také.

Jednoho dne si zase tak snila a zpívala a pociťovala při tom ohromnou radost. Uslyšel ji při tom jeden mladík, který se procházel kolem zámecké zahrady. Princeznin zpěv mu tak učaroval, že přeskočil zeď, aby se podíval, kdo to tak krásně zpívá. Schoval se za strom a poslouchal. Nevěděl, že je to princezna. Rozhodl se ji oslovit.

"Slečno, krásně zpíváte!"
"Ach, kdo jste a jak se opovažujete?"
"Já jsem... přítel. Kdo jste Vy?"
"Jsem... místní bylinkářka." (Klasická odpověď princezny, která nechce, aby se hned vědělo, že je princezna, že?)
"Nechcete si zazpívat na podiu? Víte, třeba v místním divadle? Já teď zrovna plánuji jedno představení, kam by se váš hlas náramně hodil!"
"No, nevím, nikdy jsem nic podobného nezkusila..."
"No vidíte! A když to nezkusíte, tak to nezkusíte... Prosím!"

1. Konec (pro zaryté snílky)

"Ne. Opravdu. Jsem relativně spokojená s tím, co teď dělám a jak žiji. Nemám chuť a možná ani odvahu zkoušet něco nového." Mladík se ji snažil všemožně přemlouvat, ale ona se nedala. Zcela se zatvrdila. Nejspíš proto, že už tak dlouho své sny skrývala, že je skryla i sama před sebou. Doma pak o tom dlouze přemítala a začala svého rozhodnutí litovat. Mladík se však už od té doby neobjevil. Princezna se tím trápila a vyčítala si své zbabělé odmítnutí. Časem si na své sny zakazovala i pomyslet. Trápila se pro to všechno v hloubi duše, ale neměla odvahu ani energii ani chuť to nějak víc řešit. Postupně přestala zpívat i v místním sboru. Rozhodla se být více realistickou a všechny tyhle touhy z mládí zadupala do země. Ztratila svou dřívější jiskru a stala se z ní přísná královna, která neměla pochopení pro sny. Dokonce vydala rozkaz, že se po celé zemi nesmí zpívat až do její smrti.

2. Konec

"Ne, já... myslím, že němám odvahu zkoušet něco nového, bojím se, že to nezvládnu."
"Nemáte co ztratit! Můžeme to udělat tak, že lidé nebudou vidět vaši tvář." Mladík se ji snažil všemožně přemlouvat, až se mu to podařilo.
"Dobrá tedy!" souhlasila konečně.
"Ale nebude to jednoduché," podotkl mladík. Jenže když vás něco baví, pak žádná překážka není příliš velká. Princezna se dala na trénování. Začala tvrdě jít za tím, co si v hloubi srdce přála, i když to znamenalo, že musela dřív vstávat, aby stíhala své povinnosti i to, co sama opravdu chtěla. Jedním představením to rozhodně nezkončilo. Rodiče časem pochopili, že Snílenka je jiná než oni, a že zpěv je pro ni důležitější, než krasojízda. A kupodivu jí vůbec nebránili. Byli šťastní, protože ona byla šťastná. Stala se z ní opravdová umělkyně. Měla svou vlastní kapelu a založila umělecký spolek Didlín, kde se tančilo a hrálo divadlo a zpívalo a dokonce se vyučovalo tomuto umění. Dá se říct, že Snílenka doslova rozkvetla. Bylo vidět, že dělá, co ji baví. Vždyť její sny se staly realitou.


 

Jen snít nestačí. Je třeba těm snům vyjít naproti. Někdy se nám příležitosti samy naskytnou, jindy musíme hledat a zkoušet pokus/omyl, až najdeme tu správnou cestu k naplnění svých snů. Ale ať to stojí co to stojí, vždycky to bude stát za to!