Byla jednou jedna krásná princezna. Měla bohaté kaštanové vlasy a stříbřitě modré oči. Jmenovala se Šťastněnka. Dalo by se říct, že to byla ta nejhodnější a zároveň nejšikovnější osoba pod sluncem. Kdykoli ji někdo o něco požádal, ona mu hned ochotně pomohla či poradila. Měla úžasně velké srdce a zároveň byla ohromně talentovaná. Cokoli začala, hned jí to šlo. Pletení, vyšívání, učení, lyžování, zpěv, tanec, kreslení ba i psaní veselých příběhů, fotografování, šachy, šerm,... A zajímavé bylo, že to všechno ji bavilo. Nebo spíš vždycky se tvářila, že ji to baví, ať už vařila, uklízela, nebo tančila. Byla zkrátka ŠŤASTNÁ. A chtěla, aby i všichni okolo ní byli ŠŤASTNÍ, aby se usmívali a měli dobrou náladu. Jejím heslem bylo "všichni musíme být šťastní". A dělala pro to první i poslední. Jo a ještě taky nikdy nechtěla nikomu ublížit. To by raději ublížila sobě.

Už její den začínal tak vyjímečně. Ráno se vzbudila a než došla k snídani, pomohla zahradníkovi se zaléváním květin, kuchaři pomohla dochutit jídlo a komorné vyžehlit závěsy. Musela kvůli tomu vstávat brzo, ale to jí nevadilo. Hlavně když vykouzlila na rtech těch drahých lidí alespoň nepatrný úsměv. Čím dál častěji se ale stávalo, že chodila na snídaně pozdě, třebaže tak brzo vstávala. Jednou ji potkala kořenářka, která potřebovala poradit s bylinkami, jindy místní pan učitel, co nevěděl, jak žákům vysvětlit probíranou látku. Ostatní ji však měli tak rádi, že jí tyto drobné prohřešky promíjeli a rádi si na ni počkali, protože to za to stálo.

Na dopoledne si naplánovala hraní na klavír, protože v tom mimo jiné byla taky výborná. Jenže dost často musela posouvat hru na klavír až na odpoledne, protože než pomohla všem těm, kdo ji požádali, byl už čas oběda. Odpoledne tedy doháněla, co nestihla dopoledne a dost často musela některé věci odložit až na následující den. Kdyby tak čas běžel pomaleji, nebo kdyby měla o pár hodin navíc! Mohla by udělat tolik dalších dobrých věcí! 

Ještě jedna věc byla na ní neobvyklá. Neuměla se s nikým pohádat, rozkamarádit nebo dokonce přestat s někým mluvit. Ohromně moc potřebovala se všemi udržovat dobré vztahy. Proto dlouho do noci odepisovala na dopisy od jejích kamarádek a také tajných ctitelů. "Šťastněnko, to není dobrý nápad. Tito mladíci jsou sice sympatičtí, ale nechtějí Tě jen za kamarádku. Jednoho dne si budeš muset vybrat, komu budeš psát dál a všem ostatním budeš muset dát sbohem. Alespoň na nějakou dobu, víš?" říkala jí moudrá chůva. Ale Šťastněnka to nechápala. Jak by mohla. V jejím světě  jen štěstí a to tady a teď. A když by někomu neodepsala, byl by nešťastný tady a teď. To v žádném případě nemohla připustit. 

Její život byl tak obdivuhodný a tak báječný a tak inspirativní!

Postupem času ale ona sama i její nejbližší začínali být z toho všeho nějak unavení. Ale říkali si: "To je jen to naše sobectví. Musíme být víc jako Šťastněnka a všechno bude vpořádku. Ty její stále častější pozdní příchody a nesplněné povinnosti či sliby, to jsou jen taková nedorozumění." Šťastněnka chodila na bály a občas i na nějakou tu návštěvu k některému z princů nebo svých kamarádek, tančila a všem pomáhala. A nikdy neodpočívala.

1. Konec (pro zaryté “dobrouše”) - pozor, je fakt drsný

Jednoho báječného dne, kdy svítilo sluníčko a všichni byli šťastní, přišla Šťastněnka zcela zachmuřená. Takovou ji nikdo nikdy neviděl. Jakoby i slunce kvůli tomu pohaslo. Šťastněnce napsali postupně shodou okolností během jednoho dne její milí kamarádi princové, že by si ji chtěli vzít za ženu. Žádosti o ruku, s podpisy a pečetěmi, ležely u ní v pokoji a ona najednou nevěděla, co dělat. Týden chodila nešťastná po zahradě a nikomu nic neřekla. Po týdnu zmizela. Nikdo nevěděl, co se s ní stalo. Zanedlouho však začali přijíždět vyděšení princové. Všichni do jednoho přiváželi dopis od princezny a kus jejího těla. Šťastněnka se totiž nechala rozkrájet a poslat v krabičce každému kus, protože chtěla každému vyhovět... Učinila tak nakonec všechny nešťastnými.

2. Konec

Jednoho báječného dne, kdy svítilo sluníčko a všichni byli šťastní, přišla Šťastněnka zcela zachmuřená. Takovou ji nikdo nikdy neviděl. Jakoby i slunce kvůli tomu pohaslo. Šťastněnce napsali postupně shodou okolností během jednoho dne její milí kamarádi princové, že by si ji chtěli vzít za ženu. Žádosti o ruku, s podpisy a pečetěmi, ležely u ní v pokoji a ona najednou nevěděla, co dělat. Týden chodila nešťastná po zahradě a nikomu nic neřekla. Naštěstí však její dobrá chůva odhalila, co ji trápí. Řekla to králi. Bylo to moudrý člověk. Rozhodl se se Šťastněnkou promluvit. "Milá Šťastněnko. Jsi dospělá. Nejsi zodpovědná za štěstí nikoho na světě. Dokonce nejsi zodpovědná ani za své štěstí. Nemůžeš si naprogramovat život tak, že budeš šťastná až do smrti. Já jsem král a můžu téměř všechno, ale třebaže bych chtěl, nemůžu lidem nařídit, aby byli šťastní. A nemůžu jim to ani zaručit. Nemůžu vydat zákony, které učiní všechny lidi šťastnými. Jsem zodpovědný za to, abych udělal všechno, co bude v mých silách, aby lidé mohli štěstí vycházet naproti. A abych i já sám vycházel štěstí naproti. Stejně tak ty. Jsi zodpovědná pouze za své jednání a za to, jak se postavíš k životu. Život není jen o štěstí. Přijdou těžké chvíle - ať už v životě tvém, nebo v životě tvých blízkých - a ty to nezměníš. Teď se postav k životu zodpovědně, zastav se a začni naslouchat svému srdci. A odpověz těm princům upřímně, napiš jim to, co cítíš ve svém nitru, ne to, co si myslíš, že by chtěli slyšet."

Šťastněnka z toho byla velmi nešťastná, ale věděla, že král má pravdu. Rozhodla se konečně nahlédnout do svého srdce a být k sobě i ke druhým upřímná. Moc to neuměla a strávila dva týdny přemítáním o sobě a o světě. S nikým ty dny příliš nemluvila, protože mluvila především sama se sebou. Někteří princové byli nedočkaví a tak jí posílali vzkazy, jiní byli výbušní a vyhrožovali válkou. Ona postupně třídila. Padesát žádostí zamítla a spálila. Sedm mladíků se rozhodla nechat opravdu poctivě prověřit princeznovskou zkouškou. Tři obstáli. A ona věděla, že jeden z nich musí být ten pravý. Jak to ale zjistit?

Obrátila se na svou nejlepší kamarádku Opravdinku. Tu napadlo, že by mohla zkusit všechny tři odmítnout. Tak uvidí, kdo bude i přesto dál bojovat o její srdce. A zároveň možná sama pocítí, ztráta koho ji bude bolet nejvíc.

Jeden princ to vzal sportovně, druhý nedal najevo své city a třetí princ se hodně rozesmutnil a odjel. Princezna byla opět nešťastná, ale uvědomila si, že toho, který se rozesmutnil, toho že má nejradši. Vydala se za ním se svým koněm a víte co? Potkali se na cestě. Vracel se, protože věděl, že bez ní nedokáže žít.


 

Dost často, když se snažíme dělat neustále všem radost, může se nám to vymknout z rukou tak, že naopak učiníme všechny nešťastnými. Nejsme zodpovědní za štěstí své, ani štěstí druhých. Jsme zodpovědní za své činy a svá rozhodnutí a to je veeeelký rozdíl. A vůbec - kdo ví, co je to vlastně štěstí? Pro každého je to něco trochu jiného! Ale za mě by stačila upřímnost a pravdivost srdce ;)

A tak chci sledovat víc své činy a svá rozhodnutí, než pocity štěstí...