Na břehu Stříbrného jezera uprostřed Křišťálových hor se vypínal nejvyšší zámek široko daleko s největším počtem věžiček a vížek. Skleněný zámek, tak se totiž jmenoval, byl celý ze skla. Pokud jste nikdy nic takového neviděli, ani se nepokoušejte si to představit. Něco tak velkolepého, majestátního a přitom navýsost jemného zkrátka těžko vytvoří vaše pozemská představivost. Správce zámku zaměstnával lidi z širokého okolí, protože všechna ta skla bylo třeba denně leštit. Nádhera Skleněného zámku však byla pouhým odleskem krásy princezny, která sídlo obývala. Měla bohaté kaštanové vlasy a oči modré jako hlubiny Stříbrného jezera. Jmenovala se Šťastněnka. Dalo by se říct, že to byla ta nejhodnější ale také nejšikovnější osoba pod sluncem. Kdykoli ji někdo o něco požádal, ona mu hned ochotně pomohla či poradila. Měla úžasně velké srdce a zároveň byla ohromně talentovaná. Do čehokoli se pustila, hned v tom předčila všechny ostatní. Není divu, že ji to všechno bavilo. Alespoň se vždycky tvářila, že ji to baví, ať už vyšívala, leštila skla svého pokoje, hrála na klavír, zpívala nebo trénovala krasojízdu na koni. Byla jednoduše ŠŤASTNÁ. A chtěla, aby ŠŤASTNÍ byli i všichni okolo ní. Jejím heslem bylo „všichni musíme být ŠŤASTNÍ”. Dělala pro to první i poslední.

 

Už její den začínal tak výjimečně. Ráno se vzbudila a než došla k snídani, spolu se zahradníkem pozalévala květiny, kuchaři pomohla dochutit jídlo a komorné vyleštit skal na chodbě. Musela kvůli tomu vstávat velmi brzy, což jí ale nevadilo: hlavně když jim všem vykouzlila na rtech alespoň nepatrný úsměv. Po snídani radila malíři, které barvy vybrat pro zátiší s květinami, s kořenářkou rozvěsila mateřídoušku, podběl a pelyněk na usušení, mladší sestře předávala základy krasojízdy a po obědě pilně cvičila na klavír, měla hodiny vybraného chování a tance a učila se, jak vládnout svému lidu. Být nejstarší dcerou moudrého krále obnášelo spoustu povinností, které ji ovšem těšily. K večeři princezna často přicházela pozdě, ačkoli jí otec stále zdůrazňoval, že „přesnost je výsadou králů“. To by ale Šťastněnka musela odmítnout místního pana učitele, který nevěděl jak žákům vysvětlit fotosyntézu. 

„To je přeci jednoduché,“ usmála se a přisedla si, aby mu pomohla též s opravou písemek. 

„Je to způsob, jakým si kytičky vaří ze vzduchu, vody a minerálů pomocí světla živiny pro sebe a kyslík pro lidi!“ vysvětlila rychle a už vytahovala z kapsy zelený centropen.

„Ukažte, pomůžu vám, bude to jedna radost, matematika je tak přímočará! A žáci jsou velmi šikovní,“ povídala, zatímco sázela jedničky a dvojky na testy z počtů.

„Už musím běžet, promiňte, tak zase zítra!“ zašvitořila, když položila na hromádku papírů poslední opravenou práci.

Šťastněnka neuměla odmítnout nikoho. Raději snesla trochu výčitek, že zase přišla pozdě. Pan král i ostatní ji měli tak rádi, že jí tyto drobné prohřešky promíjeli a rádi si na ni počkali, protože jim to zkrátka stálo za to.

 

Postupem času přibývalo jejích povinností, jak se ji otec snažil zasvětit do úřadu panování, a tak jí nezbývalo dost času na pomoc druhým. Musela je žádat, aby přicházeli až odpoledne. Jenže než pomohla všem, kdo ji požádali, byl už čas večeře. Poté ještě doháněla, co nestihla odpoledne a dost často musela některé věci odložit až na následující den. Kdyby tak čas běžel pomaleji, nebo kdyby měl den o pár hodin navíc! Mohla by udělat tolik dalších skvělých věcí!

 

Ještě jedna věc na ní byla neobvyklá. Nejen, že všem pomáhala, ona také nikdy nechtěla nikomu ublížit. Raději by ublížila sobě! Právě proto neuměla nikoho odmítnout. Znamenalo by to totiž následný smutek odmítnutého a to nemohla dopustit. Dovedete si jistě představit, že pro tak krásnou princeznu to byl kámen úrazu. To víte. Pokud ji náhodou nechtěl někdo pro její půvab, tak ji určitě chtěl alespoň kvůli její ochotné povaze nebo také pro slovutný zámek a půl království. Šťastněnka měla tucty obdivovatelů a nevěděla si s nimi rady. Dlouho do noci jim odepisovala na jejich zamilované dopisy a snažila se udržovat vztahy na kamarádské úrovni. Její moudrá chůva jí říkávala: „Šťastněnko, to není dobrý nápad. Tito mladíci jsou sice sympatičtí, ale nechtějí Tě jen za kamarádku. Jednoho dne si budeš muset vybrat, komu budeš psát dál a všem ostatním budeš muset dát sbohem. Alespoň na nějakou dobu, víš?” Ale Šťastněnka to nechápala. Jak by taky mohla - v jejím světě existovalo jen štěstí a to tady a teď. A tak dál vesele chodila na bály, tančila s princi a občas k jednomu z nich zašla i na nějakou tu kamarádskou návštěvu.

1. Konec (pro zaryté “dobrouše”) - pozor, je fakt drsný

Jednoho báječného dne, kdy svítilo sluníčko a všichni byli šťastní, přišla Šťastněnka zcela zachmuřená. Takovou ji ještě nikdy nikdo neviděl. Jakoby kvůli tomu i slunce pohaslo. Stalo se totiž, že Šťastněnce napsali shodou okolností během jediného dne všichni její kamarádi princové, že by si ji chtěli vzít za ženu. Žádosti o ruku, s podpisy a pečetěmi, ležely u ní v pokoji a ona najednou nevěděla, co dělat. Týden chodila nešťastná po zahradě a nikomu nic neřekla. Ptaly se jí komorné, ptal se pan učitel i zahradník. Šťastněnka před nimi jen utíkala. Jediná dobrá chůva odhalila, co princeznu trápí: „Že v tom budou mít prsty ti princové? Ach nešťastná Šťastněnko!“ Ale princezna se jen rozplakala a utekla. „Musíš udělat ten krok, musíš je dokázat odmítnout!“ volala za ní chůva. Marně. 

Chůva spěchala s pláčem za králem. „Ubohé dítě! Vždyť ona se snad utrápí! A ne a ne si nechat poradit.“ Král, jak víme, byl velice moudrý člověk. Rozhodl se se Šťastněnkou promluvit. „Milá Šťastněnko. Jsi dospělá. Nejsi zodpovědná za štěstí nikoho na světě. Já jsem král a můžu téměř všechno, ale třebaže bych chtěl, nemůžu lidem nařídit, aby byli šťastní. Nemůžu jim štěstí ani zaručit. Nelze vydat zákony, které všechny najednou učiní šťastnými. Jsem zodpovědný pouze za to, abych udělal všechno, co bude v mých silách, abychom společně hledali cestu, jak jít každý svému štěstí naproti. Ty jsi zodpovědná pouze za své štěstí a za to, jak se postavíš k životu. Život však není jen o štěstí. Přijdou těžké chvíle - ať už v životě tvém, nebo v životě tvých blízkých - a ty to nezměníš. Tak se postav k životu zodpovědně, zastav se a zeptej se svého srdce. A podle toho těm princům odpověz. Napiš jim, co cítíš ve svém nitru, ne to, co si myslíš, že by chtěli slyšet.” „Takhle to nemůže fungovat, to se mi vůbec nelíbí!“ protestovala. A pak s pláčem zašeptala: „Já si to promyslím…“ a utekla. 

Na druhý den ráno princezna zmizela. Nikdo nevěděl, co se s ní stalo a kam se poděla. Přestože vojáci a dvořané prohledali celý kraj i okolní království, po princezně jakoby se slehla zem. Zámek se zahalil do smutku, služebnictvo vyvěsilo černé vlajky ze všech věží a věžiček. Král chodil zasmušilý po těch prázdných, chladných, prosklených chodbách, ve kterých se najednou neozýval Šťastněnčin všudypřítomný smích.

Za nějakou dobu začali přijíždět vyděšení princové. Všichni do jednoho přiváželi dopis od princezny a kus jejího těla. Milá Šťastněnka chtěla za každou cenu vyhovět všem, a proto se nechala rozkrájet a poslat každému v krabičce kus sebe samé…

 

2. Konec

Jednoho báječného dne, kdy svítilo sluníčko a všichni byli šťastní, přišla Šťastněnka zcela zachmuřená. Takovou ji nikdo nikdy neviděl. Jakoby i slunce kvůli tomu pohaslo. Šťastněnce napsali postupně shodou okolností během jednoho dne její milí kamarádi princové, že by si ji chtěli vzít za ženu. Žádosti o ruku, s podpisy a pečetěmi, ležely u ní v pokoji a ona najednou nevěděla, co dělat. Týden chodila nešťastná po zahradě a nikomu nic neřekla. Ptaly jí se komorné, ptal se pan učitel i zahradník. Šťastněnka před nimi jen utíkala. Jediná dobrá chůva odhalila, co princeznu trápí: „Že v tom budou mít prsty ti princové? Ach nešťastná Šťastněnko, musíš udělat ten krok, musíš je dokázat odmítnout, víš?“ Princezna se rozplakala a utekla. 

 

To, co jí řekla chůva, se jí však rozleželo v hlavě. Rozhodla se jít za králem. Bylo to moudrý člověk. „Milá Šťastněnko,“ začal svou řeč. „Jsi dospělá a jsi zodpovědná sama za sebe. Nejsi zodpovědná za štěstí nikoho na světě. Já jsem král a můžu téměř všechno, ale třebaže bych chtěl, nemůžu lidem nařídit, aby byli šťastní. A nemůžu jim štěstí ani zaručit. Nemůžu vydat zákony, které všechny učiní šťastnými. Jsem zodpovědný pouze za to, abych udělal všechno, co bude v mých silách, abychom společně hledali cestu, jak jít svému štěstí naproti. Ty jsi zodpovědná pouze za své štěstí a za to, jak se sama postavíš k životu. Život však není jen o štěstí. Přijdou těžké chvíle - ať už v životě tvém, nebo v životě tvých blízkých - a ty to nezměníš. Tak se postav k životu zodpovědně, zastav se a zeptej se svého srdce. A podle toho těm princům odpověz. Napiš jim, co cítíš ve svém nitru, ne to, co si myslíš, že by chtěli slyšet.”

 

Šťastněnka z toho byla velmi smutná, ale věděla, že král má pravdu. Dlouho sbírala odvahu, až se konečně odhodlala nahlédnout do svého nitra a být k sobě i k druhým upřímná. Neměla v tom žádnou praxi a tak strávila několik týdnů na samotě u pralesa přemítáním o sobě a o světě. Vůbec tam neuslyšela řvoucí rostlinu a vůbec jí to nepřipadalo podivné. 

Nebudu si z vás střílet, ano, uslyšela květinku Chudinku a vydala se prozkoumat ten podivný jev. I když moc nerozuměla tomu, co se v pralese dělo, jakýmsi zvláštním způsobem ji to inspirovalo. Začala o svém životě a o sobě přemýšlet zcela jinak.

 

Mezitím posílali nedočkaví princové Šťastněnce všemožné vzkazy a upomínky, někteří byli dokonce byli výbušní a vyhrožovali válkou. Ona postupně třídila. Padesát žádostí zamítla a spálila. Sedm mladíků se rozhodla nechat opravdu poctivě prověřit královskou zkouškou, která spočívala v házení nožem, dobývání umělé pevnosti a zabití draka. Tři obstáli a ona věděla, že jeden z nich musí být ten pravý. Jak to ale zjistit? 

 

Obrátila se na svou nejlepší kamarádku Opravdinku.

„Co kdybys je všechny odmítla?“ vyhrkla její upřímná přítelkyně první, co ji napadlo. Ona si nikdy moc neviděla do pusy a z ničeho na světě si nic nedělala.

„Co to je za nesmysl? To chceš, abych zůstala na ocet?“ opáčila Šťastněnka a zašklebila se při tom zrovna tak, jako by trochu octu právě ochutnala.

„Ale ne. Tím, že je pošleš do háje, možná uvidíš, kdo bude přesto dál bojovat o Tvé srdce,“ mrkla Opravdinka na princeznu spiklenecky. „Především ale Ty sama pocítíš, ztráta koho Tě bude mrzet nejvíc!“ dodala vítězoslavně.

„Tééééda! To by mě asi nikdy nenapadlo... Tak to zkusím!“ nadšeně souhlasila Šťastněnka. 

 

Šťastněnka tedy všem třem princům slavnostně oznámila, že je nechce a že se vdávat nebude. Jeden princ to vzal sportovně, druhý nedal najevo své city a třetí princ se hodně rozesmutnil a odjel. 

 

Princezna byla opět nešťastná, ale uvědomila si, že toho, který se rozesmutnil, toho že má nejradši. Vydala se za ním se svým koněm a víte co? Potkali se na cestě. Vracel se, protože zjistil, že bez ní nedokáže žít.


 

Dost často, když se snažíme dělat neustále všem radost, může se nám to vymknout z rukou tak, že naopak učiníme všechny nešťastnými. Nejsme zodpovědní za štěstí své, ani štěstí druhých. Jsme zodpovědní za své činy a svá rozhodnutí a to je veeeelký rozdíl. A vůbec - kdo ví, co je to vlastně štěstí? Pro každého je to něco trochu jiného! Ale za mě by stačila upřímnost a pravdivost srdce ;)

A tak chci sledovat víc své činy a svá rozhodnutí, než pocity štěstí...