Varování: Pohádka může skončit špatně. Pro úzkostné povahy a též pro všechny, kteří nemají problém s asertivitou, je konec druhý, alternativní. Pro ty, kteří jsou zarytými "dobrouši", už je to samotné zlobí a chtějí s tím něco udělat, je konec první.

Tahle rostlinka, když poprvé začala klíčit, uslyšela, že kolem ní ostatní obyvatelé fytosféry říkají: “Ta je ale krásná! Nejkrásnější, co jsme kdy viděli! Vypadá, že bude hodně velká,” prohlásil kakaovník. “Ano, to bude,” dodala liliana gutensis. “Ale myslím, že nám zabere veškeré živiny, které nám zbývají na přežití,” podotkl malý jedovatý podražec. “Ano, to zabere,” souhlasila opět liliana. “Ach ta chudinka. Nikdo ji nebude mít rád, protože jí budou všichni závidět,” naoko si posteskla gerbera besta. “A budou kvůli ní hynout,” přisadil si pichlavý akát. V deštném lese je totiž o živiny velká nouze. Rostliny se musí bít o prostor na slunci, o kousek půdy i o vodu. Ačkoli je totiž v takovém pralese 100% vlhkost vzduchu, je tam tolik rostlin a živočichů, že přežít zde není samozřejmost. A živiny a půdu a sluneční světlo získá jen ten, kdo se o ně nejvíc dere. Naše malá rostlina byla z toho všeho velmi vyplašená. “Nechci přece nikomu ublížit, proč tak o mně hned mluví, když mě ani neznají?” říkala si. Ale protože byla také dost inteligentní, rozhodla se, že najde řešení pro to, aby ji měli druzí rádi a aby nikomu svým bytím neublížila. Našla si podobnou rostlinu, která zde žila již déle a jmenovala se ficusa filutila, a ptala se jí na rady. Ficusa filutila ale byla zlá a vychytralá. “Když bude žít ona, nemuselo by zůstat dost prostoru pro mě,” pomyslela si. Řekla tedy rostlince: “Je to jednoduché. Jediné řešení je v tom, že uděláš všechno pro to, abys svým růstem druhé neomezovala. Prostě se budeš dobře dívat okolo sebe a porosteš vždy jen tak, abys druhým nestínila, nezavazela a nebrala nikomu živiny. Nebude to snadné, musíš si při tom počínat dost ostražitě.” “Ó, děkuji převelice,” odpověděla ta slušná a dobře vychovaná rostlinka. Byla mladá a neměla nikoho jiného, kdo by jí poradil, a proto se rozhodla držet se této rady.

Stal se z ní nejochotnější obyvatel fytosféry. Byla opravdovou přebornicí v této oblasti. Její den začínal již před svítáním, kdy se začala rozhlížet, jestli kolem není někdo, komu by stínila. Jejím trvalým postojem byla pokorná úklona se zkroucenými listy, protože to zabíralo nejméně místa. Brzy se po celém pralese roznesly hrdinské činy této ctnostné rostliny. Všechny se sobě podobaly - jednou dala genlemansky prostor malému banánovníku, jindy, když uhynul starý keř, nechala prostor mladé orchidejce. Odpírala si vodu a snižovala svůj denní přísun živin na minimum. Dokázala jít za hranice svých možností, aby druhým pomohla. Nejbližší sousedé, ať už to mysleli zle nebo ne, toho začali využívat. “Héj, pozor, už rosteš moc hluboko, pod Tebou jsou mé kořeny!” “Tady bys mi mohla trochu uhnout, dochází mi světelné paprsky.” “No tak, když jsi taková hodná, nenecháš mi tuto porci vody? Vždyť máš sama dost!” “Ach, jakým jsi požehnáním pro ostatní! Ještě zde mi udělej místo!”

Rostlinka se snažila seč mohla, aby všem okolo sebe vyhověla, a aby nikomu nezavazela. Měla opravdu dobré srdce. Ale v pralese to chodí tak, že vždycky bude někdo někomu zavazet. Živin je dostatek, ale organismů je víc, o využití prostoru a slunečních paprsků nemluvě. A tak, ačkoli se naše Chudinka tolik snažila, měla stálé výčitky svědomí, že něco dělá špatně. Byla sice velmi hodná, ale také velmi nešťastná.

 

1. Konec (pro zaryté “dobrouše”)

Naše milá rostlinka dokonce začala vnímat, že i když naprosto všem uhýbá, stále se nacházejí další a další organismy, které omezuje. Velmi ji mrzelo, když jednou zaslechla, jak i přes veškerou snahu ji mnozí pomlouvají. Dokonce i ta orchidejka, které věnovala většinu svého parádního plácku na slunci, i ta ficusa filutila, která jí dřív tak radila, a jejíchž rad se věrně držela. Najednou už toho měla dost. Rozhodla se všem říct, jak by jí měli být vděční, chtěla o tom podat správu nejvyššímu baobabu, chtěla vykřičet svou bolest a své trápení... ale nezbylo jí dost sil. Alespoň nejbližšímu banánovníku chtěla vysvětlit svůj přínos pro ostatní, jenže měla už jen tenoučký hlásek. A tak tichounce šeptala svá poslední slova o tom, že se snažila všem vyhovět a že víc už to zkrátka nejde a že… ale to už nedořekla. Ještě než zcela uhynula, už se začaly na jejím místě rozmnožovat láčkovky nepenthes hemsleyana, nad nimi rozvinula zbrusu nový list liliana gutensis a těsně pod zemí zabral její prostor kořen podražce. A ještě měli tu drzost se pošklebovat a pomlouvat její dobrotu. Jak se v člověčí říši říká: Není člověk ten, který by se zavděčil lidem všem.

 

2. Konec

Naše milá rostlinka dokonce začala vnímat, že i když naprosto všem uhýbá, stále se nacházejí další a další organismy, které omezuje. Velmi ji mrzelo, když jednou zaslechla, jak i přes veškerou snahu ji mnozí pomlouvají. Dokonce i ta orchidejka, které věnovala většinu svého parádního plácku na slunci, i ta ficusa filutila, která jí dřív tak radila, a jejíchž rad se věrně držela. Když už z toho všeho začínala být úplně zničená, ucítila, jak přímo na ni se upírá kužel slunečního světla. Takový příliv energie nikdy nezažila. Zastavila se, podívala se na sebe, pak na ostatní a pak zase na sebe, a podruhé v životě se vážně zamyslela. A všimla si jedné nesrovnalosti. "Všichni kolem mě jsou víceméně spokojení, upravení, zdraví a vysmátí. Já jsem naproti tomu tak zesláblá a nešťastná tak, že už to víc nejde. Je načase začít znovu a jinak. Musím najít rovnováhu mezi snahou ustupovat druhým a mezi vlastním bytím. Když budu stále uhýbat, brzo zničím sama sebe. Já také potřebuji prostor pro růst." Ještě nějakou dobu to trvalo, než si přestala vyčítat, že svým růstem zabírá čím dál větší kus půdy, a že pije tolik vody. Musela přijmout, že i ona má zde  své místo, stejně jako ostatní. A že je třeba být i sama k sobě pozorná a laskavá. Z rostlinky Chudinky se nakonec stala etlingera elatior (přeloženo volně jako červenavě žlutá pochodeň), která svou krásou prosvětlovala každý obyčejný pralesní den.

Pro mě je tohle jeden z největších objevů mého života. Dlouhou dobu jsem se snažila jen druhým "uhýbat a nezavazet". Až jsem konečně pochopila, že takhle to nefunguje. Jsem tady, protože tady mám být. A tak jako druzí ovlivňují mě, já zase ovlivňuju je. 

A tak se snažím víc BÝT než NEBÝT...