Na jedné planetě daleko od naší Země existoval svět Dimiurgía, který fungoval zcela jinak, než jak jsme u nás zvyklí. Po tom světě chodili tvorové - Kallitechnové, kteří měli fantastické vlastnosti. Někteří splétali vzduch a tvořili z něj umělecká díla, jiní obrušovali mlhu a tvořili z ní sochy. Ten svět byl tak jiný, že to nelze ani k ničemu na Zemi připodobnit. Měli tam speciální hudební nástroje, které když vydávaly zvuk, zároveň vypouštěly barevné tvary a ty tvořily různé obrazce. Kallitechnové nejedli, ale žili ze slunečního světla. A co bylo nejzajímavější, všichni si stále zpívali a navzájem se obdivovali. Proto když jste letěli raketou na výlet a dostali jste se dost blízko, mohli jste slyšet "Tyyy jsi tak báááječný, jak krááásné tvoooříš sochy!" "Úúúúžasně zpíííííváš, zpívej ještě vííííc!" "Dneeees Ti to sluuuší, a zíííítra bude ještě vííííííc!" "Jsi krááásnýýýýý!" "Obrazce Tvé jsou mou radostíííí!". Zní to možná vtipně, ale bylo to něco krásného, člověk si tam hned připadal vyjímečný a obdivovaný, i když ty pochvalné zpěvy nepatřily jemu.

Do tohoto světa však jednou přišel zlý Egoismós. Byl to tvor z nejhlubších Vesmírných propadlišť, který chtěl Kallitechny ovládnout. Chtěl jejich skvělé vlastnosti využít pro sebe. Chtěl, aby mu Kallitechnové sloužili a dělali, co si sám zamane. To však nešlo. Kallitechnové byly svobodné, radostné a talentované bytosti, ale nedokázaly dělat něco, co bylo proti jejich vůli. Egoismós se vztekal a pak je zaklel. "Jste nemožní a budižkničemové! Neumíte nic! Jste jen šašci!" vykřikoval a každému přičaroval neviditelné řetězy. Ty řetězy spoutaly jejich vlastnosti, jejich radost, jejich tvořivost a především jejich obdiv. Kallitechnové se přestali smát, přestali tvořit a přestali se chválit a povzbuzovat. Staly se z nich bytosti přežívající uprostřed Vesmíru. Celá jejich planetka potemněla a vytratily se z ní veškeré barvy. Zdálo se, že smutný osud Dimiurgíe už nikdo nezvrátí.

Několik staletí po Egoismóvě pohromě se však narodilo jedno malé Kallitechňátko Epainó, které nevědělo nic o jejich minulosti a nevědělo nic o světě ani o Vesmíru. Toto stvořeníčko bylo odmala tak trochu jiné. Aniž by o tom samo tušilo, nemělo na sobě ty proklaté řetězy, protože kletba se mu jakýmsi zázrakem vyhla. Smálo se na ten černý svět kolem a zdálo se, že má něco za lubem. Sotva se naučilo mluvit, začalo říkat krásná a laskavá slova a Kallitechnové žijící v nejbližším okolí se začali víc usmívat. Objevilo, že má nějaké zvláštní schopnosti, které ostatní nemají. A začalo je zkoumat. Znovu objevovalo otesávání mlhy a učilo se splétat ze vzduchu obrazy. Začalo zpívat. Ostatní Kallitechnové pozorovali, co Epainó dělá zvláštního a krásného a začali se rozpomínat, že sami cosi takového kdysi také uměli. A znovu se chtěli začít učit zpívat a malovat a tvořit. Epainó ale zjistil, že všichni Kalitechnové jsou nějak uzamčení sami v sobě a že nedokážou to, co dokázali dřív. Rozhodl se, že přijde na to, jak Kallitechny odemčít. 

Strávil dny i noci přemýšlením a hledáním, až jednoho dne objevil zvláštní truhlici. Pokoušel se ji otevřít opatrně, pak násilím, ale nešlo to. Sám se začal uklidňovat, jak měl ve zvyku: "To nevadí, Epainó, to zvládneš, jsi šikovný a určitě na to přijdeš." A v tu chvíli se truhla otevřela. Epainó do ní nahlédl. Byl tam jediný malý pergamen, na němž stálo:

Povzbuzení a obdiv otevírá skály, praskají řetězy.

Moc tomu nerozumněl, ale začal tušit. Jakmile potkal svého kamaráda Fovismena, řekl mu: "Ty máš ale krásný hlas." Řetěz na kamarádovi se zviditelnil, odemkl a spadl. Fovismen zpíval odpověď: "Děěěkujiii!" A sám se tomu podvil a zaradoval se. Epainó si vzpomněl, že Fovismen tak obdivoval jeho mlžné sochy. "Fovismene, máš cit pro sochařství." A Fovismenův další řetěz padl k zemi. Epainó zkoušel ještě přijít na další skvělé vlastnosti Fovismena, který se tomu všemu nepřestával divit, a pak řekl:

"Fovismene, teď už víme, jak můžeme všechny osvobodit!"
"Pořád to nechápu!"
"No přece budeme všem říkat, co skvělého o nich víme! A tím odemčeme jejich skvělé vlastnosti!" A rozeběhli se na všechny strany a zpívali a každého chválili a povzbuzovali v tom, co dobrého kdo uměl. Jejich nadšení jako vlna zaplavovala stále větší prostor. Celá planetka se znovu rozzářila barvami a Kallitechnové osvobození ze zakletí osvobozovali další. 

I náš Svět je založen na "odemykání". Často jedna jediná věta (Na to hle jsi fakt nemehlo!) stačí k uzamčení a naopak jediná věta (Fakt krásně zpíváš!) může odstartovat úplně jiný život, může druhé povzbudit na cestě za svým snem...