Aninka... to byla jedna začarovaná princezna. Zlý černokněžník ji zaklel, aby nikdy nedokázala vyslovit slovo NE. Dokonce ani nemohla říct NEmůžu, NEpřijdu, NEbudu, NEpojedu, zkrátka ani žádné slovo obsahující předponu NE. Bylo to hodně špatné. Kdykoli jí někdo cokoli navrhl nebo se zeptal na její názor, ona prostě souhlasila. 

"To je dneska krásně, vidte, princezno," švitořila dvorní dáma ve žlutých šatech.
"Ano, je!" Radostně souhlasila Aninka.
"Ale není krásně, vždyť je příliš vedro, nedá se to vůbec vydržet, nemyslíte, princezno?" oponovala dvorní dáma v šatech zelených.
"No, ano, to je též pravda," usoudila Aninka.
"Každopádně máte krásné šaty, princezno!"
"Také se mi líbí."
"Mně se zase moc nezdají. Mají dost velký výstřih."
"Ano, ano, je pravda, že ten výstřih by mohl být menší," zase přikyvovala Aninka a vzápětí si uvědomila, jak nekonzistentní její názory jsou. Ale nedokázala s tím nic udělat! Nejvíc jí bylo líto, když někdo pomlouval její přátele, nebo prince, který se jí líbil, a ona nemohla, než souhlasit a nebo odejít. 

"Ta vaše přítelkyně, princezna Nelinka, má ale hrozný zlozvyk. Pořád někoho peskuje a kritizuje. Není divu, že si nemůže najít žádného prince."

"Je to tak," vyhrkla Aninka, aniž by s tím souhlasila.

"A ten princ z Jižních Luk, co se kolem vás motá, princezno, tak to je pěkný floutek. Točí se kolem něj spoustu princezen a on si to nechá líbit," zahlaholila jiná dvorní dáma.

"A má škaredý zahnutý nos," přisadila si dcera králova rádce.

"Ano, máte pravdu," vycedila přes zaťaté zuby Aninka a utekla do zahrady, aby si nikdo nevšiml jejích slz. 

A takhle to šlo stále dokola, každý den. Ať už se bavili o koláčcích nebo o šatech nebo o politice nebo o princích. I když měla svůj názor, uměla se přiklonit k názoru druhých tak rychle, až jí z toho nebylo dobře.

Princezna Nelinka už delší dobu pozorovala, co se s Aninkou děje. A rozhodla se zasáhnout. Přestože ji mrzely některé věci, které o ní Aninka odsouhlasila kvůli své neschopnosti říci ne, měla ji dál ráda a věděla, že jí musí pomoct! Začala sbírat informace a zjišťovat, v čem je zakopaný pes, proč se Aninka takhle nesmyslně chová. Ptala se rodičů, prarodičů, tet i strýců, ale nikdo jí nechtěl nic prozradit. Zároveň o tom často s Aninkou mluvila, ale ta jen smutně kývala hlavou, někdy se po takovém rozhovoru dokonce rozplakala, nebo utekla, nebo obojí. V hloubi duše toužila po změně, ale nevěřila, že by to mohlo být možné. Byla zoufalá a neviděla východisko.

1. Konec (pro zaryté snílky)

Jednoho večera, kdy se konal slavnostní ples na počest princezniných třiadvacetin, se stalo to, k čemu se už dlouho schylovalo. Jeden bohatý, ale zato velmi zlý a nehezký princ Šlahoň již dlouho toužil po princezně Anince. Nějakým způsobem tušil o její neschopnosti říct NE, a proto dobře naplánoval tento večer a rozestavil všechny své komplice okolo princezny a ke všem východům, aby nemohla uniknout. Přede všemi poklekl na jedno koleno a požádal princeznu o ruku. Ta se zoufale rozhlédla a chtěla utéct, ale těsně u ní stáli tři pomocníci prince, kteří jí zastoupili cestu. Byla v pasti. Její kletba jí vykouzlila na tváři umělý úsměv a ona řekla: ANO. Princi, o němž si snila, to zlomilo srdce. Odjel do Antarktidy lovit lední medvědy. Aninka si vzala si prince za muže. Byla to svatba veliká a nádherná, Šlahoň jí plnil jedno přání za druhým. Ale ona s ním nebyla šťastná. Jak by mohla. Její srdce zpívalo jinou píseň. Den ode dne byla smutnější, až těžce onemocněla a zemřela.

2. Konec

Jednoho dne, během příprav na slavnostní ples, se Aninka málem přejedla k prasknutí (a to doslova), když nedokázala říct, že NE, že už si opravdu NEchce přidat další porci. Dala si jedna k jedné a konečně dospěla k tomu, že chce přijít na kloub této své neschopnosti, a že se chce změnit. Stará dvorní dáma někde na půdě zámku našla dávno zapadlou kroniku a hledala údaje o černokněžníkovi. Bohužel nenašla nic, jen to, že zlý černokněžník neměl rád čokoládu a protože král s královnou čokoládu milovali a všude sadili kakaovníky, rozhodl se pomstít na jejich dceři.

Nelinka s Aninkou tedy zůstali napospas vlastním pokusům a objevům. Nelinka během několika dní, kdy přečetla deset psychologických příruček a dvacet dva článků na internetu, a kdy Aninku neustále pozorovala při komunikaci s druhými a neustále se jí na něco vyptávala, objevila, že princezna i mnohem víc váží druhých, než sebe, a že sama sebe velmi podceňuje. Začala tedy pracovat na jejím sebepřijetí. Každý den jí nechávala všude lístečky se vzkazy jako například: Dnes Ti to velmi sluší, nebo Jsi velmi chytrá a veselá, nebo Jsem vděčná, za Tvé přátelství. Tyto vzkazy posílala po ostatních lidech a domluvila se zahradníkem a služkou, aby jí stále něco chválili a povzbuzovali ji. Aninka si na zrcadlo přilepila lísteček: Mám se ráda. Obě společně pak sestavily plán, jak se naučit říkat ne. Vyžadovalo to mnoho úsilí. Pořídily si další příručky a četly další články. Byla potřeba začít od drobností a radovat se z malých úspěchů. A ty byly zpočátku opravdu malé, nebo spíš žádné. Ale postupně po malých krůčcích se Aninka naučila několika způsobům odmítání: neurčité (“Děkuji za zeptání, ale nejde to”), zdvořilé (“Byla bych velmi ráda, kdybych mohla,...”), stručné (“Nemohu”), vděčné (“Opravdu si cením toho, že jste mě oslovili, ale už jsem slíbila něco jiného“), stanovení hranic („Mohu pro vás udělat toto…“),... podle knihy z jejich zámecké knihovny od Renee s názvem Matčin průvodce při sebeobnově.

 

Říkat NE pro mě není jednoduché. Skoro bych řekla, že je to pro mě spíš nemožné. Ale to pro spoustu lidí, spousta lidí to taky neumí - nejsu v tom sama! Zároveň vím, že na tom opravdu chcu makat, nenechat se odradit, hledat způsoby. Život není a ani nemá být jednoduchý. Všechno, co za něco stojí, dá většinou hooooodně práce.