Bylo jednou jedno Těstíčko. Bylo výborné, se skořicí, slaďoučké, uhnětené podle nejoriginálnějšího receptu! Nikdo nikdy nevyrobil takové Těstíčko, jako bylo tohle. A tohle Těstíčko, stejně jako všechna ostatní těsta, leželo pěkně na okně na sluníčku a vyhřívalo se. Mistr Pekař je občas popostrčil, překlopil, dosladil či dosolil, a nechával kynout. Byl to nádherný čas pro všechny ty budoucí muffiny, cupcaky, koblihy, loupáky, croissanty, dortíky, rohlíčky, trubičky, slané tyčinky, pizzy, chlebíčky, veky a ostatní. Jenže nejde takhle ležet věčně. Když už se holt člověk, tedy pečivo, má péct, nemůže zůstat na půli cesty. A tak nastal čas hnětení a formování. Těsta se začala přesouvat a také zjišťovat, co z nich bude. Každá ta hrouda si musela najít svůj plech či formičku, kterážto mu byla určena. Někdy to byl proces přímočarý, jindy trochu zdlouhavý. Někdo musel být řádně poválen válečkem, jiní dostali parádní marmeládovou náplň. 

Naše milé Těstíčko bylo velmi zmatené. Zdálo se mu, že každá forma je tak trochu pro něj. Ono bylo totiž ohromně přizpůsobivé. Zároveň mělo veliký strach z toho, že si vybere špatnou formu, a že to všechno pokazí. Snažilo se být vnímavé a poslouchat rady ostatních. Moc a moc se chtělo rozhodnout správně. Jenže se tak moc bálo, ba mělo přímo panický strach z toho, že si správně nevybere. Ostatní těsta už se vesele pekla a posílala fotky a videa z trouby na fridgebook a instakilo a sdílela příspěvky o tom, jak je to krásné a nádherné a jak jsou šťastní. A Těstíčko bylo o to smutnější a zmatenější a pořád dokola si říkalo: "To by bylo pro mě! A tohle taky! A tohle, to je přesně to, co hledám, po čem toužím! Ach, ti ostatní se tak mají, že už našli svou drahou formičku! To mně se asi nikdy nepodaří. Těch možností je TOLIK! A já si nejsu schopné vybrat ani... ani typ mouky, na kterém mám ležet, nebo poličku, ve které chcu zatím přebývat." Těstíčko si také vzpomnělo, že už se mnohokrát rozhodlo špatně a a potom toho litovalo. Například když si vybíralo způsob hnětení - vařečkou nebo rukou. Vybralo si sice, že tedy půjde do té vařečky, ale bylo to fakt náročné a celou dobu si potom říkalo, že si mělo zvolit ty ruce. 

1. Konec (pro zaryté snílky)

Postupně Těstíčko uvěřilo tomu, že není schopné správně se rozhodnout. Ten strach ze špatného rozhodnutí ho úplně paralyzoval. A tak se schovalo za kredenc a tam pomalu a zvolna zplesnivělo.

2. Konec

Těstíčko se zkrátka stále víc a víc bálo a začínalo věřit tomu, že není schopné správně se rozhodnout. Potkalo však čerstvě upečenou Bagetku, která mu pověděla o tom, jak se dlooouho moc bála hupsnout na ten jeden konkrétní plech, a že do teď neví na 100%, jestli to udělala správně, ale že to tak v tu chvíli cítila a basta fidli. A teď je navíc opravdu šťastná, protože tak nějak vnímá, že je tam, kde má být, i když ví, že bude muset být rozkrojena a že to nebude bezbolestné. Řekla, že Mistr Pekař, který řídí celou pekárnu, přece ví o každém těstě, a to dá rozum, že nenechá z těsta na věnečky udělat rohlíky! "A víš co, Těstíčko? Když to nezkusíš, tak to nezkusíš! To nepochopíš, dokud to neprožiješ." Pro Těstíčko to byl ještě dlouhý proces "přeprogramování" se a nacházení větší důvěry v Mistrovu ruku, větší odvahy a jistoty. Po určitém čase opravdu dospělo k rozhodnutí a představte si! Stal se z něho úžasný skořicový šnek politý pudinkem! Jistěže to vždycky nebylo lehké, ale o tom to je. Lehké to nebude nikdy. Ale ono to za to stojí.

Žiju poprvé, tak je jasné, že dělám chyby! Ale nechat se strachem z chyb paralyzovat natolik, že nedokážu udělat jediný pořádný krok, to je pěkná blbost. Rozhodnutí je risk. Nikdy nevíš předem přesně, co bude následovat. A často nemáš páru, co všechno se za jedním ANO nebo NE skrývá. Ale jinudy než přes klikaté zatáčky a objížďky a veliké rozcestníky cesta nevede. 

A pamatuj: Když to nezkusíš, tak to nezkusíš! :D