V naší pekárně přibylo do party zbrusu nové, nikdy před tím neuhnětené těsto. Toto naše milé těsto bylo výborné, slaďoučké, žluťoučké, se skořicí, no prostě k sežrání. Navíc bylo ohromně přizpůsobivé! Rychle si zvykalo na nové situace a ochotně přijímalo i obtíže a překážky. Velmi rychle se nadchlo pro cokoli a když mu něco nesedlo, přimělo samo sebe, aby bylo spokojené a aby si zvyklo. Začali mu říkat ŠTěstíčko. A bylo to všechno krásné a do pekárny svítilo sluníčko a ŠTěstíčko obklopené ostatními těsty bylo nesmírně šťastné a svět byl báječný. Jenže ŠTěstíčko samo, jak už to tak bývá, se v sobě nedokázalo vyznat. A říkalo si: „To přijde, to chce čas, to bude všechno vpoho.“ A žilo naplno tady a teď a pomáhalo všem kolem a rozdávalo své štěstí ostatním. Už jsme se dozvěděli, že tato naše pekárna byla velmi zvláštní a že těsta sama jakoby komunikovala s Pekařem a sama si rozhodovala o spoustě věcech - jaké podstoupí hnětení, kde budou kynout a dokonce i co z nich nakonec bude upečeno. ŠTěstíčko většinou, když se mělo rozhodnout, nechávalo to na poslední chvíli, pak rychle hledalo někoho, kdo by mu mohl poradit a na základě toho to nějak impulsivně střelilo. Nechtělo se sáhodlouze rozhodovat. Nemělo rádo rozhodování. Nechtělo ztrácet čas. Zkrátka to chtělo řešit rychle, stručně, výstižně a bezbolestně. A stejně tak nechtělo už svá rozhodnutí měnit. Nastal čas Velkého Hledání. Těsta si v tomto období volila, jak budou upečena, čím se stanou. Naše milé ŠTěstíčko to - jak jinak - neustále odkládalo, až to jinak nešlo. Muselo si vybrat. ŠTěstíčko se rozhlédlo po stole, uvidělo jednu fajn "Tuhnoucí aspikovou formu" a do ní skočilo. Pořádně se tam natlačilo a napěchovalo. Ale ta forma ho tlačila. Byla celá vroubkovaná a kovově studená a hranatá. Bylo jasné, že tahle není pro ŠTěstíčko ta pravá. Ono se to tak někdy stane a je to zcela normální. Těsta zjistí, že jim forma vážně nevyhovuje, protože třeba vypadala na první dojem ideálně, ale po hlubším prozkoumání a posazení se do formy se zjistí, že opravdu NE. A je to vpořádku, od toho čas Velkého Hledání je. Těsta ještě nejdou do trouby, to až po následném Velkém Okamžiku Rozhodnutí. Jenže ŠTěstíčko už to mělo za hotovou věc. Forma ho sice čím dál tím víc tlačila, ale ono se tvářilo šťastně. Našlo přece formu, která byla celkem OK. "Vlastně bych mělo být šťastné. Mám všechno, co potřebuju. Mám konečně svou formu. A už se mi nechce hledat dál a znovu zkoušet jiné formy, ono je to docela nepohodlné a bolavé. Určitě jsem šťastné, jen si to nepřipouštím. Je toho teď na mě moc." Vždyť ta forma byla výborná, co by za ni jiní dali! A na těch pár detailů si přece zvykne. Čím víc forma tlačila, tím víc se ŠTěstíčko snažilo lépe se do ní napasovat a vměstnat a tvářit se šťastně.

1. Konec (pro zaryté snílky)

Přešel čas Velkého Hledání a nastal Velký Okamžik Rozhodnutí. ŠTěstíčko se nechalo strčit do trouby a upéct. Co myslíte, byl výsledek jakž takž přijatelný? No, hrouda, která z trouby vypadla, byla podivného tvaru a trochu vespod připálená, protože ŠTěstíčko se až příliš natlačilo do hran formy. A tato napohled ne příliš lákavá potravina zůstala dlouho ležet ladem. ŠTěstíčko bylo smutné až frustrované, zahořklo a mezi ostatními těsty upadlo v zapomnění. Jednou si jej kdosi všiml a chtěl ho ochutnat. Tvrdý a podivný kusanec mu však uvízl v krku a on se skácel mrtev k zemi. Tak bylo naše milé zlaté ŠTěstíčko vyhozeno na smetiště a už se nikdy nedozvědělo, že bylo vyrobeno pro velký prostorný plech, kde by se z něj stal luxusní skořicový šnek. 

2. Konec

Kolem ŠTěstíčka šel jednou nůž a říká: "ŠTěstíčko, vidím, že se trápíš." 
"Jak jsi to poznal?"
"Nu, žiji zde už nějakou tu dobu. A také jsem si prošel obdobími Velkého Hledání a Velkého Okamžiku Rozhodnutí. A teď je mým úkolem pomáhat těstům zde v Pekárně, aby správně prošly těmito obdobími. Chceš si se mnou o tom popovídat?"
"Dobrá tedy."
A ŠTěstíčko spustilo, že neví, jestli není pouze rozmazlené a že by ostatní na jeho místě byli v sedmém nebi a že se cítí nevděčně a že si přece zvykne a že je to výzva a že přece všechno má své pro a proti a ve všech formách nastanou časem obtíže, které bude třeba překonat...
Těch rozhovorů spolu vedli ještě mnoho. ŠTěstíčko postupně pochopilo, že bylo moc hrr a že všechno má svůj řád, smysl a čas. A že změnit své rozhodnutí je někdy to nejlepší, co těsto může udělat. Protože když samo nevnímá, že jeho volba je správná, a když samo má v sobě dlouhodobě neklid, pak výsledek nemůže dopadnout dobře. Nakonec ŠTěstíčko dovolilo noži, aby jej vyrýpl. I když to nesmírně bolelo, ŠTěstíčko vědělo, že tohle je jediná správná možnost. ŠTěstíčko nemělo záložní variantu, takže muselo začít od začátku a hledat a přemýšlet a trochu se trápit. Ale výsledek, jak už snad tušíme, byl fantastický. Stalo se luxusním skořicovým šnekem! No to by ho ani ve snu nenapadlo! To totiž bylo to, co si nejhlouběji v srdci přálo!!!

Změna je život. A změnit své rozhodnutí je někdy to nejlepší, co člověk může udělat. Ono je pohodlné už se tvářit, že jsem našla, a už dál nehledat. Ale své srdce neobelstím. Proto překonat pohodlnost a vrhnout se do nové nejistoty nás jedině může přivést k tomu, co jsme si nejhlouběji v srdci přáli!