Byla jedna princezna a ta se strašně moc snažila. Taky se podle toho jmenovala. Prospatha (vychází to z řeckého „snažit se, usilovat“, prospatho). Česky by se jí mohlo říkat Snažilka. Ale Prospatha je vznešenější. Je to zvláštní. Je naše jméno tím, co nás předurčuje k tomu být přesně takoví? Nebo se my sami snažíme dohnat význam svého jména tím, že se přizpůsobujeme, třeba i podvědomě, vlivu toho jména? Ať už to u Prospathy nastalo tak či onak, byla ztělesněním snaživosti. Snažila se všem vždycky pomáhat, snažila se všude být, snažila se vždy se radovat, snažila se všechno dělat správně. Snažila se být dokonalá, protože moc a moc chtěla žít co nejlépe. Uvědomovala si, jak je čas na Zemi vzácný a svým způsobem krátký. Hrozně moc chtěla ten čas vzít a naplno jej využít. Do poslední vteřiny. Nikdy nedělat chyby, protože to je ztráta času, a nikdy neplýtvat časem. Snažila se číst všechny správné knížky o tom, jak se správně snažit, snažila se dívat se jen na filmy o lidech, kteří se také snaží a kteří by ji mohli správně inspirovat. Snažila se správně se rozhodovat, snažila se cítit, co by měla cítit, snažila se myslet tak, jak by měla myslet, snažila se všechny přesvědčit, aby se také začali snažit, snažila se dělat všechno, co bylo v jejích silách, snažila se snažit se ještě víc, aby celé její snažení tak mohlo být dosnaženo k dokonalosti. Snažila se snažit se správně, snažila se snažně se snažit, snažně se snažila velmi snažně se snažit!

Jednoho dne, když už se jí opravdu dobře dařilo pořád se dobře snažit, se usnažila. Najednou už jí všechno to snažení přerostlo přes hlavu. Ztratila veškerou svou sílu. Usnula. A spala dlouhých sto let. A nebyla k probuzení. Znáte tu pohádku o šípkové Růžence, že? Já vím, já taky. A nemohl by přijít taky princ a Snažilku políbit, vzít si ji za ženu a bylo by všechno krásné až do smrti? Nemohl a nebylo. Snažilka by se vedle sebeskvělejšího prince utrápila. Snažila by se o to víc se snažit, o co by ho měla raději. A o to víc by se trápila a vyčerpávala, až by nejen usnula, ale úplně by se vyžila, až by dožila. Snažilka se musela ve spánku přeprogramovat a dostat do žil nový život. Podstoupila dlouhotrvající hloubkovou terapii – kéž by takovýto ozdravný spánek existoval i v našem světě! 

Snažilka ve svém snění prožila zrychleně svůj život a dospěla až ke své smrti. Když se ohlédla za svým životem, viděla samou snahu, ale nic z toho. Viděla černo černé prázdno. Viděla, že nic neviděla, neprožila, necítila, nežila. Jen se SNAžila. V té černočerné prázdnotě ale došla až na její dno. A spatřila tam kořen svého snažení. Kořen své touhy být dokonalá a nejdokonalejší a ještě dokonalejší. Byl to spíš kámen než kořen. Byl zarytý hluboko v jejím srdci, co tam tak bezvládně leželo na dně černoty a bylo už napůl zkamenělé. Vzpomněla si, že ten kořen vyrostl ze semínka SEBEkontroly, které zasadila, ještě když byla maličkým děťátkem. Prožila veliké trápení, které je ale příliš osobní - nebyla by ráda, kdybych to tady zveřejňovala - tak si tam každý dosaďte sami své. Cítila se tehdy velmi odmítnutá. Byla tak zklamaná, že už nechtěla dál cítit tu bolest. Ani žádnou jinou bolest. Vzala semínko SEBEkontroly a zasadila jej hluboko do svého srdce. To začalo postupně kamenět. Skvělé, už nikdy nebude cítit tu bolest! A čím víc bolesti v životě zažívala, tím chladnější k sobě byla. Nevěděla ale, že když přestane cítit něco, přestane cítit všechno! Netušila, že už nebude cítit nic. Ani lásku, po které tak hladověla. Pochopila, že její snažení bylo spíše marnou snahou zakrýt své zranění a zklamání. Propukla ve velký pláč a plakala, až svými slzami zalila celou svou prázdnotu. Ztratila všechnu naději. Najednou si uvědomila, že je to začarovaný bludný kámen, a že z toho není cesta ven.

Jenže do této beznaděje vstoupilo Světlo. Zničeho nic byla její temnota a prázdnota plná světla, které nepřestávalo zářit a hřát. Slyšela slova jako: „Jsi milovaná a přijímaná! Můžeš být sama sebou! Ciť, co cítíš! A nesnaž se to potlačit… Máš právo žít na tomto světě! Máš právo dělat chyby! Máš právo být taková, jaká jsi! Miluji Tě.“

Když Snažilka procitla ze SNA, procitla především ze SNAžení. Z Prospathy, která se pořádně prospala, se stala Iparkta (z řeckého "iparktos" - skutečně existující) A už byla na ženění, tedy na vdávání. A tak si mohla vzít zahradníkova syna Janka, který ji už dávno měl rád. Konečně místo snaŽIT se začala ŽÍT.