Byla jednou jedna holčička. Byla to docela obyčejná holčička, ale nemohla by být v naší pohádce, kdyby neměla nějakou kouzelnou schopnost nebo moc. Ona měla od narození taková chapadýlka a uměla se těmi chapadýlky napojit na ostatní človíčky. Uměla „nasát jejich emoce“, velmi dobře je cítit a také ovlivňovat. Kamkoli přišla, zlepšila všem náladu tak, že se usmála, napojila se na všechny svými chapadýlky a začala těmito chapadýlky pouštět veselou energii. S někým se bavila, na někoho mávala, na jiného se smála, zkrátka všechnu svou pozornost soustředila na to, aby se všichni v jejím okolí cítili dobře. Její jméno samozřejmě vyjadřovalo to, kým byla - Pandalka (šlo o zkomoleninu řeckých slov „pandó“ – všechno a „elenchos“ – kontrola). Měla totiž díky své schopnosti docela velkou kontrolu nad ostatními. 

Její chapadýlka měla trvanlivost velmi dlouhou až nekonečnou. Ve skutečnosti každý, kdo se kdy objevil v životě Pandalky, s ní zůstával spojen tajemnými chapadly. Většina človíčků tato chapadla ani neviděla a tak vůbec netušila, co a jak se Pandalce v jejich přítomnosti děje. Pandalka byla šťastná a připadala si důležitá a významná. Postupem času ale chapadýlek přibývalo a přibývalo tak, že je nešlo snad ani spočítat, a některá se musela velmi napínat, aby stále dosáhla na všechny ty skvělé človíčky. Občas se nějaké chapadýlko poškodilo a ona měla spoustu starostí s tím, aby ho rychle opravila. Ale stále si Pandalka připadala důležitá a tak se dál na všechny usmívala a vyrovnávala situace, aby se nikdo nikdy nehádal a aby pořád byli všichni spokojení. Chapadla brněla, jak jimi tryskala energie, a mohutněla, jak se musela napínat. Pandalce samotné se z toho dokonce začala zvětšovat hlava.

 

1. Konec (pro zaryté snílky)

Jednoho dne se měla Pandalka potkat s novým člověkem, kterého jí chtěl představit jeden z jejích výborných přátel. Pandalka byla velmi unavená a neměla už vůbec chuť nikoho nového poznávat. Cítila tolik zodpovědnosti za všechny, se kterými už byla napojená, že nechtěla do své „sbírky“ nikoho přidávat. Jenže ten přítel tolik naléhal a ona svým chapadýlkem cítila, jak už už začíná být smutný, že s ním nechce jít, a tak rychle souhlasila. Když se Pandalka začala s novým kamarádem seznamovat, mělo jí vypučet nové chapadýlko, ale už ani nemělo odkud! Pandalka cítila, jak se jí hlava ještě více zvětšuje, jak energie proudí a chapadla brní víc a víc. Slyšela hukot v uších, cítila zodpovědnost za emoce všech těch lidí, myšlenky a obrazy jí splývaly do sebe. Buch! Rána jako z děla. Pandalka se rozletěla do všech stran. Vypadalo to jako výbuch okvětních lístků. Za chvíli je odvál vítr a byly ty tam.

 

2. Konec

Jednoho dne se měla Pandalka potkat s novým člověkem, kterého jí chtěl představit jeden z jejích výborných přátel. Pandalka byla velmi unavená a neměla už vůbec chuť nikoho nového poznávat. Cítila tolik zodpovědnosti za všechny, se kterými už byla napojená, že nechtěla do své „sbírky“ nikoho přidávat. Jenže ten přítel tolik naléhal a ona svým chapadýlkem cítila, jak už už začíná být smutný, že s ním nechce jít. Zčistajasna se však neuvěřitelně rozpršelo. Strhla se úplná dešťová smršť a tak museli Pandalka a její kamarád zůstat doma. Průtrž byla však tak silná, že otevřela okno a déšť začal padat dovnitř. Jenže to nebyl déšť! Byla to malá písmenka, která se začala seskupovat do slov!

 

Milá Pandalko! Je čas pochopit, že jsi nepochopila, k čemu svá skvělá chapadýlka máš. Nedostala jsi je proto, abys všechny kontrolovala a ovlivňovala. Dal jsem Ti je proto, abys z nich měla Ty i ostatní RADOST. Neměly Tě ničit. Měly Tobě i druhým pomáhat, víš?  Ale to nevadí, budeš teď mít dost prostoru, aby ses s nimi naučila správně zacházet.

 

A to bylo všechno. Každý den potom takhle zvláštně pršelo a Pandalka dostávala úkoly. Musela se naučit chapadýlky vnímat i sama sebe. Jedno chapadýlko mělo vždycky vést i do jejího srdce, aby tak zjistila, co cítí i ona sama. Také zjistila, že chapadýlek nemá neomezeně mnoho. Je potřeba se rozhodovat, kdy a komu chapadýlko dá a kdy ho zase vezme zpět.


Každý jsme skvělí a úžasní, ale naše skvělost a úžasnost má svá omezení. Nemáme nekonečně mnoho energie, nekonečně mnoho času, nekonečně mnoho životů,... Proto ani nemáme za úkol mít nekonečně mnoho nejbližších přátel. Dokonce ani samotný Bůh, když chodil po Zemi, neměl nekonečně mnoho extra blízkých přátel. Měl dvanáct apoštolů. A Martu, Marii, Lazara a pár dalších. A hotovo. I on si "vybíral". I my musíme, můžeme. Vybírat si, zvažovat, třídit, probírat a promýšlet všechny vztahy - od toho máme svobodnou vůli. 

 

Jak řekl sv. Severin: Usiluj o pokoj v srdci a tisíce lidí kolem Tebe dojdou spásy!