Sindrima byla zvláštní víla! Moc a moc se snažila být jako ostatní, ale byla neviditelná. Způsobilo to nejspíš zvláštní zakletí, které nastalo před stovkami let a ani ona sama už nevěděla, čím nebo kým bylo způsobeno. V okolních lesích kolovala legenda, že shodou okolností kdysi vládce lesa nepozorností rozbil její srdce a že napravení může způsobit jen on sám. Sindrima věděla jen to, že její srdce je roztříštěno. Přesně to odráželo i její jméno – Sindrima, řecky střep. A po celý svůj smutný život se Sindrima snažila své srdce slepit dohromady. Nějak tušila, že potom přestane být neviditelnou a že bude moci konečně pořádně žít. Přála si totiž přátelit se s ostatními bytostmi z lesa, ale nikdo její neviditelnost nemohl vystát. Byla nepředvídatelná, protože člověk nikdy nevěděl, odkud na něj začne mluvit.

Sindrima tedy stále znovu hledala způsoby, jak se stát celistvou. Hledala sebe sama. Ale to se těžko hledá, když jste neviditelní. Jednoho dne se spřátelila s lesním Světlonošem na palouku u jeskyně. Nebyl vyděšen její neviditelností, naopak ho fascinovala! Potkávali se od toho okamžiku velice často a sblížili se natolik, že ji Světlonoš při jedné obzvlášť jasné noci za svitu měsíce a zpěvu nočních ptáků velmi pevně objal. Byl to tak silný okamžik! Sindrima se konečně cítila tak úplná a trochu i viditelná! Měla dojem, že všechny kousky jejího rozbitého srdce se skládají opět dohromady, že se vrací k sobě a spojují. Chtěla, aby ten pocit už nikdy neskončil. A tak vzala rychle jeden střípek ze svého srdce a rychle ho vložila do toho jeho. Připadalo jí, že teď, teď už konečně bude celistvá. Postupem času se však puklina v srdci Sindrimy začala ozývat. Sindrima byla čím dál skleslejší, až to dál nešlo. Cosi ji táhlo, volalo někam dál. Musela Světlonoše opustit a jít za tím čímsi. Od té doby Sindrima ještě usilovněji toužila mít opět své srdce celé. Dělala to tak, že brala střípky svého srdce a hledala, kam by mohly pasovat. Kdykoli našla mezi lesními bytostmi někoho, kdo jí v něčem porozuměl, nebo komu nevadila její neviditelnost, nebo kdo nějakým způsobem dokázal či dokonce chtěl být s ní, vzala střípek svého srdce a snažila se jej zapasovat do toho jeho. Zamilovala se do Ptačího pána, ale scénář se opakoval. Pak do pralesního Pavoučníka, medvědího muže, mohutného Hejkala, jemného Motýlovce,… Tak to šlo pořád dokola. Vůbec si neuvědomovala, že tyto střípky jsou cosi spíše zraňujícího, že spíše boří, než aby mohly budovat něco nového. Ve skutečnosti pak v nalezené osobě milovala sebe samu, kus svého srdce v něm, a ne toho druhého. Vždy se konečně alespoň částečně v tom druhém stávala viditelnou. Vždy to ale skončilo stejně. Měla pocit, že navzdory svému úsilí čím dál víc ztrácí sebe sama a působí kolem sebe jen větší a větší zranění a tím zároveň ztrácí nejen sebe, ale i všechny ostatní.

Po mnoha marných pokusech zjistila, že má v ruce poslední kousek svého rozdrceného srdce. Velice ji to vyděsilo a začala přede všemi utíkat. Utíkala bez oddechu, utíkala lesem a strání, přes řeku, utíkala do kopce i z kopce, utíkala ve dne i v noci, protože nepotřebovala spát, utíkala stále rychleji a rychleji. Utíkala s větrem o závod a byla by vyhrála, kdyby ji to vůbec zajímalo. Utíkala hnána strachem a zoufalstvím a hněvem a bolestmi. Utíkala se vzrůstající zuřivostí, zlobila se na sebe, na svou minulost a na celý svět. Utíkala. Pryč, pryč od všeho bolavého, pryč od všech vztahů, pryč od nejistoty, pryč od věčného hledání, pryč od druhých, pryč od sebe sama. A čím rychleji utíkala, tím víc zapomínala na všechno trápení. Začala zapomínat i na to, proč a před čím vlastně utíká. Časem utíkala snad už jen pro samé utíkání. Když se dostala blízko k rychlosti světla, najednou jí poslední v dlani křečovitě svíraný střípek vypadl z rukou! V tu chvíli se zastavila. A všechno se zastavilo s ní. Vítr přeletěl okolo, proud věcí a tvorů a barev a pohybu utekl kamsi do daleka a ona zůstala zcela sama. Celý svět byl najednou tak pustý a prázdný a ten svět byla ona sama. Nic v centru ničeho. Bezbarvá nicota, beztvarý stín. Ztratila pojem o čase. Ztratila i rovnováhu a upadla. A především si uvědomila, že ztratila cosi podstatného. Ostře ji bodla myšlenka, co ji vytanula v těkající, naprázdno přemýšlející mysli: Kus jejího srdce. Poslední kus jí samé. Ale kde tady…? Jak by mohla najít střep čehosi uprostřed ničeho? Propadla zoufalství. Ani se nesnažila rozhlížet se kolem dokola. Padla na ni taková míra únavy, že okamžitě na místě usnula.

Když se probudila, byla na lesní mýtině. A najednou tu byla Studánka. A na dně studánky vytoužený střep. Natáhla se pro něj a kupodivu si jej lehce podala. Tady je ten poslední kousek čehosi, na čem snad ještě záleží. Pohlížela na svůj vzácný poklad a na nic nemyslela. Držela jej v dlaních, dívala se do studánky, kde neviděla svůj vlastní odraz, a kam skrz její průhledné prsty pomalu a pravidelně kanuly horké slzy. Jak se tak dívala do tůně, uviděla na klidné hladině ve svitu Měsíce odraz lesní Královny. 

“Vílenko moje milá,”
“Královno?” trhla s sebou víla, ale ani se nepohnula.
“Vílen...” nestačila doříct Královna, protože Sindrima jí skočila do řeči.
“Kde jste celou tu dobu byla?” jala se vyčítat mluvící hladině.
“Stále tady.”
“A proč jste mě nechala se takto trápit a hledat?”
“Protože bez útěku není návratu.”
“A k čemu je vůbec návrat dobrý, předchází-li mu něco tak bolestného?”
“Potřebuješ to opravdu vědět? Co když nemusíš teď hned pochopit všechno, ale jen odkrýt další kousek příběhu?”
“Pak se budu muset naučit trpělivosti.”
“Myslím, že už se jí učíš,“ podotkla Královna a odmlčela se. Její odraz na hladině byl tak majestátní, že Sindrima sklopila oči zpět ke svému střepu.

„Víš proč jsi teď zde?”

“Abyste mi vrátila srdce, abyste dala všechno do pořádku, aby věci zase začaly dávat smysl, aby…”

“Počkej, počkej,” zasmála se Královna tak jasným a odzbrojujícím smíchem, že se Sindrima ani nemohla rozzlobit.

“Pěkně pomalu a postupně, ano? Dnes Ti chci něco darovat...”

“Něco jiného, než moje srdce?” skočila jo do řeči opět víla, ale okamžitě se zarazila. “Pardon, nic jsem neřekla! Už mlčím.”

“Jak jsi stále nedočkavá!” Smála se Královna. “Ale učíš se rychle,” dodala vážně.

Sindrima opět pozvedla oči k obličeji na vodní hladině. Královna měla upřímný, laskavý, ale především naléhavý pohled. Chvíli se na sebe s vílou dívaly a mlčely. Sindrima už si ani nepamatovala, kdy naposledy se na ni někdo s láskou podíval. S tou čistou, bezelstnou láskou, která nehledá záruky a nečeká odplatu. S láskou bez připevněné cenovky. Královna se zhluboka nadechla a ještě naléhavěji se zadívala víle do očí.

“Ty nejsi jakýsi rozbitý a zkažený kus. Tvoje srdce se nedá rozdělit na kousky. Pokud dáváš kus srdce, dáváš vždy celé. Mezi dvěma bytostmi však nejde o jakési výměny srdcí a energie a kdo ví čeho všeho ještě. Mezi dvěma bytostmi jde o kráčení srdcí vedle sebe. Někdy na určitý čas, někdy napořád. Kráčení, které je vzájemným formováním. A které nikdy nemůžeš považovat za ztrátu. A ani to, co se Ti teď zdá jako největší ztráta, pocit, že Ti zbyl poslední kus Tvého srdce, není správně. Byla to pouhá schránka, kterou bylo nutno rozbít a jejíž semínko Ti zbylo v dlaních. Podívej se sama! Foukni do něj!”

Sindrima poslechla a dechla rychle a krátce na obsah svých dlaní. Fuk! Bylo jí to trochu fuk.

“Nene,” smála se opět Královna. “Musíš pomalu a zvolna. Ne tak divoce. Zkusíme to spolu.” Královna se k víle zezadu přiblížila a velmi pevně ji objala. Sindrima opět cítila celistvost, ale zcela jinou než v těch všech předchozích objetích. Cítila, jak do ní proudí zvláštní krásné barvy a jak ji zahaluje jakési známé teplo. Královna se po chvíli odtáhla, posadila si Sindrimu na klín, jako by to byla malá holčička, a sevřela její dlaně svými. A začaly obě chladný střípek zahřívat svým dechem. Ten se začal měnit a bobtnat, jakkoli to bylo nepředstavitelné. Nafukoval se a zaobloval, až z něj bylo opravdu jakési skleněné semínko! Semínko začalo hnědnout a klíčit v Sindriminých dlaních a prorůstat postupně od konečků prstů do zápěstí, k loktům, přes ramena až k její hrudi. Kořeny pokračovaly a proudily z hrudi do všech stran - do celého jejího těla. V témže okamžiku vyrašil ze semínka zelený stonek a na něm se objevily první lístky. Stromeček začal tloustnout a růžovět. Nejprve měl barvu ranních červánků, ta tmavla do rudých odstínů, postupně se ta hmota ještě více zaoblila a začala pulzovat. Najednou držela víla v dlaních své srdce.

„Tvoje srdce bylo mladé a křehké. Řekněme, že teď dospělo. Ty jsi dospěla. Můžeš to srdce vzít a střežit jej. To je Tvůj úkol. Naslouchej mu, poznávej jej a pečuj o něj. Aby se Ti nikdy neuzavřelo, nebo nezatvrdlo a nemuselo být znovu oživováno. Pojď, vložíme Ti jej zpět do nitra.“

A Královna opět vílu objala a byl to spíš tanec než objetí a víla se ztrácela ve víru barev a hudby a radosti a pokoje a najednou to všechno bylo pryč a víla seděla zase sama nad studánkou a hleděla na svůj odraz na hladině a v hlavě jí zněl poslední zvuk nebo hlas nebo něco tomu podobného: „Angalia, to je Tvé nové jméno.“


Angalia znamená objetí. 

Potřebujeme skrze Lásku a Láskyplné objetí získávat své obrysy a poznávat sebe. Teprve pak dokážeme milovat druhé.

Každý z nás je nějak vnitřně rozbitý. Ale to není Konec, to je pouze Začátek příběhu.