Zápisek ze dne svátku všech svatých. Jen pro vysvětlení: Každý den navštěvuji více či méně pravidelně několik lidí, některým pomáhám s osobní hygienou, jiným s úklidem nebo s nákupem. Jméno a jiné reálie jsou opět pro zachování anonymity vymyšleny.

 

 

Bylo krásné podzimní ráno. Po cestě do práce jsem v jednu chvíli zároveň telefonovala se svou mámou a zároveň snídala. Když už jsem byla u domku paní Rašterové, kde téměř celý poslední měsíc vždy začínal můj pracovní den, rychle jsem hovor ukončila a snědla poslední sousto rohlíku s máslem. Jako vždy jsem nakoukla do okna k dceři paní Rašterové. Úžasná žena. Už nějakou dobu se stará o svou mámu a posledních pár měsíců se musí vypořádat s tím, že maminka už ani neusedí a téměř nic si sama neudělá. Tato její dcera ji krmí, přebaluje, obvazuje a dělá vše, co je potřeba. Já jí chodím denně ráno na hodinku pomáhat, aby si mohla chvilku vydechnout. Vždy mi přijde otevřít, přichystá snídani pro paní Rašterovou a když je nějaký náročnější úkon jako třeba převlékání noční košile, tak to děláme spolu.

 

Včera jsme takhle zvládli velmi náročnou proceduru umývání, převlékání a výměny povlečení. Paní Rašterové bylo totiž poslední dny velmi zle a to se mimo jiné projevilo neskutečným průjmem. Dnes to bude oproti včerejšku úplná pohoda.

Přes vysokou bránu zahlédnu otevírající se dveře od domu a vesele zahlaholím na pozdrav. Odpověď hned nepřichází, jen tiché otevření brány. "Maminka už asi není. Já jsem Vám nestačila zavolat…"

 

Nechápu. Slyšela jsem slova, ale nedochází mi obsah. Děje se ve mně cosi zvláštního. Hluboko v srdci z neznámého důvodu pociťuji vnitřní radost... Ano, naše 'bábuš' si už velmi přála umřít, zvlášť po uplynulých dnech v bolesti. A já jsem se vlastně za ni včera tak usilovně modlila, aby už nemusela trpět. Na druhou stranu mě zcela zasáhl a ochromil smutek z naprosto nečekaného odchodu ženy, která mi za poslední měsíc neuvěřitelně přirostla k srdci.

Nenapadala mě žádná slova a tak jsme se prostě objaly a hlasitě rozplakaly. "Ještě večer jsem byla nahoře v pokoji a ona už jen ležela a spala. No a ráno jsem tam došla a... nedýchala. Volala jsem paní doktorce a synovi a nestihla jsem se ozvat Vám, abyste nejezdila..."

Netuším, co mám dělat. Jdeme do domu. Vevnitř je syn, který nám ještě včera pomáhal převlékat postel. Poprosím, jestli taky můžu jít nahoru do pokoje - rozloučit se. Stoupám po těch známých schodech teď možná naposled. Hlavou mi víří milion myšlenek. Všechny do jedné umlknou, když vyjdu nahoru a vidím synovu manželku klečet u postele paní Rašterové. Je to tak silný moment. Jakoby tam stále ještě byl závan přítomnosti jejich babičky a matky. A zároveň to prázdné místo v srdci... Nic v našem životě nebude jako dřív. Místo u postele se uvolní a já naposled pohlédnu do tváře paní Rašterové. Modlím se za její duši a pláču. Všichni pláčeme. Je čas jít a taky nechat odejít. Sbohem, bábuš. Vstávám a loučím se s těmi, kteří se teď chvíli budou cítit opuštění. Ale věřím, že najdou cestu ze smutku. Stisk ruky a letmý uslzený pohled. A vděčnost za ty společné chvilky.

Na mysl mi stále dokola přicházejí slova písničky The Call:

It started out as a feeling
which then grew into a hope
which then turned into a quiet thought
which then turned into a quiet word

And then that word grew louder and louder
'til it was a battle cry

I'll come back
when you call me
no need to say goodbye

Just because everything's changing
doesn't mean it's never
been this way before

(Začalo to jako pocit
Který vzrostl v naději
Jež změnila se v neslyšnou myšlenku
Která stala se tichým slovem

A pak se to slovo stávalo hlasitějším a hlasitějším
Až se přeměnilo v bojový pokřik

Já se vrátím
Až mě zavoláš
Není třeba se loučit

Jen proto, že se vše mění
To neznamená, že to nikdy
Předtím takhle nebylo)

Now we're back to the beginning
it's just a feeling and no one knows yet
but just because they can't feel it too
doesn't mean that you have to forget

Let your memories grow stronger and stronger
'til they're before your eyes

You'll come back
when they call you
no need to say goodbye

(Nyní jsme zpátky na začátku
Je to jen pocit a nikdo z nás ještě nic netuší
Ale jen to, že to ještě nemohou cítit
Neznamená, že musíš zapomenout

Nechť jsou tvé vzpomínky jasnější a jasnější
Dokud nebudou před tvýma očima

Ty se vrátíš
Až tě zavolají
Není třeba se loučit)

Dcera mě vyprovází zahradou k brance. Chtěla bych tak moc říct něco sympatického, ale nevím co. Dveře branky se za mnou téměř zavírají, když se otáčím:
"Ale už je jí dobře, už se netrápí."
"Já vím, já vím."
"V úterý mi říkala: 'Na dnešek jsem si naplánovala, že umřu.' A já jsem jí odpověděla, že to si nemůže naplánovat. A včera když ji tak vše bolelo, říkala, že takhle se přece neumírá. Myslím, že teď už ji nic nebolí."
"Ano, já se to tak taky snažím brát, děkuji."
"Já děkuji! Tak někdy nashledanou."
"Nashledanou."

Dveře branky se za mnou zavřou a já se rozpláču jako malé dítě. Jdu na zastávku, abych popojela k další mé milé bábince, ale pláč nedokážu skrývat. Takhle tam nemůžu jít. Co mám vůbec dělat? Teď mi to ani časově celé nebude vycházet. A potřebovala bych spíš do ticha a do samoty, než k lidem, kterým se snažím rozdávat především radost. Zavolám mamce, která můj pláčem přerývaný výlev nitra vyslechne a přivede mě na myšlenku, že vlastně můžu být vděčná za to, že jsem se mohla takto s paní Rašterovou rozloučit, být skoro u jejího odchodu, být jí poslední měsíc jejího života nablízku.

Je to pravda. Nikdy na to nezapomenu. Ano, není třeba se loučit! Ano, místo smutku vděčnost a místo prázdnoty rozšířené srdce - to je to, co v nás paní Rašterová zanechala! Vděčnost za její přátelství a otevřenost a obdivuhodnou schopnost glosovat ty tragikomické situace závěru svého života veselými poznámkami.

A i vděčnost Bohu za to, jak to všechno neuvěřitelně načasoval. Kdyby mi dcera paní Rašterové stačila ráno zavolat, abych nejezdila, nikdy bych už tu bábinku neviděla, nemohla bych se s ní rozloučit, nebylo by to pro mě uzavřené.

A vděčnost za to, že skutečně vyslyšel mou modlitbu! Včera večer jsem se v předvečer svátku všech svatých usilovně modlila za to, aby se už bábuš Rašterová netrápila, vždyť prožívala tolik bolesti, zvlášť ten den... Prosila jsem o přímluvu všechny svaté a dnes na svátek všech svatých odešla  nad ránem slavit s nimi do nebe!

A tak se zbytek dne i přes občasné přílivy dojemných vzpomínek nakonec nesl víc v duchu vděčnosti a naděje, než smutku a beznaděje.