Bylo jednou jedno roztomilé kuřátko. To kuřátko bylo krásně chlupaťoučké a miloučké a každý, kdo se na něj jenom podíval, se celý rozněžnil. Všichni si chtěli kuřátko pohladit, pomačkat si ho v náručí. Támhle se s ním pomazlily malé dětičky, tadyhle si ho podávaly dvě mladé maminky, a tam ho zase ťuchmal jeden sympaťák s mohutnými dlaněmi. Kuřátko se z pozornosti radovalo, vesele pípalo a natřásalo se v lidských dlaních.

 Jednoho dne už toho na něj bylo moc. Chtělo si po obědě odpočinout, ale než se stačilo zavrtat do slámy, už ho tahaly děti ven. Od nich si ho vzal táta, aby se pochlubil sousedovi, a už bylo kuřátko v jednom kolotoči. Kuřátko už nepípalo vesele, spíš plačtivě, ale nikdo ten rozdíl nezpozoroval. Jeden mladík ho omylem trochu přidusil.

"A dost!" řeklo si kuřátko.

"S tím se musí skoncovat!"

Jenže to se lehce řekne, hůř udělá, když jste malé kuřátko, které nemá velké zuby jako hlídací pes, aby se mohlo bránit, ani nemá dlouhé nohy jako kamarádi králíci, aby uteklo, ani nemá velký zobák jako máma slepice, aby mohlo pořádně klovnout, ani ostré drápy jako kocour Mourek, aby odradilo neodbytné "hladiče". Kuřátko zkoušelo klovat do těch velkých prstů, co ho škrtily a utiskovaly, ale místo zuřivého bránění to vyznělo jako rozkošné šimrání. Tak zkusilo drápky, ale ani s nimi neuspělo. A křidýlka se v pevném sevření ani nepohnula. 

Už už chtělo naše žluťoučké kuřátko propadat panice, když tu ho něco napadlo! Ještě že mělo dneska tak vydatný oběd! Šup - a hned člověčí trápitel křiví obličej, pouští kuřátko a čichá si k rukám. 

"Fuj! To je hnus! Takhle se na mě vy...!"

A od té doby kuřátko vědělo, že se umí bránit. A bránilo se vydatně. Nakonec se z něj stal krásný kohout, který se uměl zastat i nejodstrčenějších obyvatel dvorku.